Příběh velké lásky, zklamání, podvodu, diagnóze...

Užívateľov profilový obrázok
coala
Príspevky: 5296
Člen od: Po 29. Júl 2002, 12:53

Příběh velké lásky, zklamání, podvodu, diagnóze...

Príspevokod užívateľa coala » Pi 16. Dec 2016, 20:56

PŘÍBĚH VELKÉ LÁSKY, ZKLAMÁNí, PODVODU, DIAGNÓZE SMRTI A BOJI O ŽIVOT PAPOUŠKA.

Láska ke zvířátkům

Jako dítě školou povinné, jsem projevovala velkou lásku ke všem zvířátkům. Bohužel mi maminka nikdy nedovolila si žádné pořídit. Takže jsem domů tahala zatoulaná koťátka, darované křečky a bíle myšky, vše jsem samozřejmě musela vždy druhý den vystěhovat. Spávala jsem s živým králíkem.

Teprve až jsem měla svoji domácnost a syna, pořídila jsem si nejprve maltézáčka Diky, která mě svou láskou obšťastňovala 18,5 roku. No a po pejskovi následovali malí papoušci - andulky, korely, zebřičky.

Koupě papouška Žaka, druhem i jménem - jak jsme špatně vybrali chovatele

Po smrti maltézáčka Diky jsem si pořídila štěně Shih-tzu jménem Aj-lin, která má dnes 3 roky a je mojí velkou láskou. Ve zverimexu jsem ale chodila okukovat různé druhy papoušků a přemlouvala manžela abychom si znovu nějakého pořídili. Nakonec manžel přišel s návrhem, že když papouška, tak už pořádného - amazoňana, kakadua nebo žaka. Nejprve jsem nakoupila všechnu dostupnou literaturu, tam jsem se toho moc konkrétního nedozvěděla. Hledali jsme inzeráty, objížděli drobnochovatele v okolí, kde bydlíme. Nakonec dal manželovi typ na velkochovatele pana Šimona, kolega v práci, který od něj koupil tři velké papoušky. Jeho obrovské inzeráty jsem četla v inzertních novinách a tak jsme se s ním okamžitě v červenci 2000 spojili a jeli na první návštěvu - okukování. Byl tak trochu zvláštní, nicméně na nás zapůsobil pozitivně fakt, že nás všude pustil, vše ukázal. Viděli jsme nejen jeho papoušky z odchytu, ukázal nám i umělou líheň s vajíčky, inkubátory s mladými, ručně dokrmovanými papouščími miminky. Ve srovnání s chovateli, které jsme dosud obcházeli, se nám jeho chovy zdály nejlepší, neboť ostatní nám chovné páry a mláďata nechtěli ukázat a bohužel jsme naletěli i na "pozlátko", že drobní chovatelé neměli takové možnosti a zázemí, jako ZOO Šimon a syn, voliéry byly vesměs na neupravených dvorech vedle slepic a domácího zvířectva, zanedbané, ani papoušci neměli úplně čisto, nebyli tak pěkní. Za dalších 14 dnů jsme jeli do Chotěboře znovu, chtěli jsme situaci poznat bez předchozího ohlášení, domluvit pevný termín odběru a druh papouška. Majitele jsme nikterak nezaskočili. Znovu nám ukázal inkubátory s mladými. Je zvláštní osobností stran komunikace, nikterak nám nic nevnucoval, dával najevo, že je mu jedno, co a kdy si odebereme, že nemá o klienty nouzi a že pro něj je to pouze "kšeft", nechtěl žádnou zálohu, ale ani nám nechtěl žádné mládě rezervovat. Odjeli jsme zase nerozhodnutí, tentokrát jsme ale pevně věděli, že papouška si koupíme u něj, jen jsme se stále nemohli rozhodnout, jaký druh to bude.

25. srpna 2000 jsme se s manželem rozjeli, bez ohlášení, na další návštěvu. V inkubátorech byli 3 mladí žakové a dva bílí kakaduové. Dle vyjádření pana Šimona, byli dvouměsíční a nebyli ještě do klece, museli se 3x denně dokrmovat. My jsme se zachovali jako malé dětičky, okamžitě jsme na jeho nabídku, že si mládě můžeme odvést a ručně dokrmit sami - zvládne to prý každý "blbec", reagovali bez rozmyslu a oba jsme věděli, že bez papouška už neodjedeme. Začali jsme vybírat ze tří žaků, kakadua nám do paneláku rozmluvil. A ani jsme vlastně moc nevybírali, on si nás vybral sám, byl nejstatnější a největší, sám se škrábal ze své misky z inkubátoru a snažil se i svou nemotorností dostat ven, k nám, nechal se chytnout, hladit, nebál se. Byl naložen do papírové krabice. Zaplatili jsme 15 tisíc za mládě a 300 za NutriBird A 21, papouščí sunar na dokrmování mláďátek. Dostalo se nám ukázkové instruktáže, jak dokrmovat. Nastal však první problém, při němž jsme zůstali zaražení a měl nám už tehdy signalizovat nějakou nekalost. Chtěli jsme totiž na zaplaceného žaka Cites a potvrzení o zaplacené částce. Celá rodinka chovatele začala běhat po domě a shánět nejprve Cites. Po chvíli přišli asi s deseti Cites a řekli nám, že naše mládě Cites zatím nemá, že na něj teprve čeká, ale že nám může nabídnout Citesy na papoušky narozené v předchozím roce, kterými před námi mával. My jsme najivně trvali na tom, že počkáme, až obdrží Cites na toho našeho a pošle nám jej. Potvrzení o zaplacené částce nám nemohl vystavit, účetní byla nemocná, slíbil jej poslat s Citesem. Další problém: v autě jsme papouška prohlíželi a zjistili jsme, že nemá vůbec kroužek. Vrátili jsme se, ale nebyl to žádný problém, v momentě se nějaký kroužek našel a žakovi byl nasazen. Bonbonkem v našich pochybách a v načaté nedůvěře (neuměli a nechtěli jsme se však již mláďátka vzdát) byla nabídka, že nám obratem v Chotěboři ve velkoobchodě domluví koupi voliéry, o polovinu levnější než v maloobchodě. To zavřelo nahlodanou nedůvěru. Domů jsme dojeli jak s žakem, tak s velkou voliérou.

Žaka jsme umístili do velkého kyblíku, jak nám doporučil, na dno dali piliny, 3x denně lžičkou dokrmovali kašičkou. Byl kouzelný a my jsme byli nadšeni. Jenže již druhý den se mu v prostorném kyblíku nelíbilo. Hrabal jako slepice a piliny byly, k velké radosti "šicky" Ajlinky po celém obýváku (konečně byl za nepořádek káraný i někdo jiný, než ona). Stále se z kyblíku snažil vystrkovat hlavičku, zobáčkem si pomáhal, aby se dostal ven. Již druhý den se mu to podařilo. Nezbylo, než použít velký vandlík na prádlo, na jeho dno dát piliny, mezi jeho madla protáhnout násadu od smetáku. Žako - neměli jsme tehdy fantazii, tak zůstal žakem nejen druhem, ale i jménem, měl nové bydleníčko. Seděl na bidýlku, respektive na násadě smetáku, kakal pod sebe do vandlíku s pilinami, když chtěl spinkat, slezl si dolů a odpočíval. Ale zase jenom jeden den. Násada byla příliš dlouhá, tak se začal zajímat o to, kam až dosáhl. Oklovával televizi, sedací soupravu, vesele plácal křidélky a piliny lítali a lítali, kakal kam se dalo, hlavně kam neměl. Vydrželi jsme to týden a putoval do voliéry. Pár dnů byl sice neohrabaný, jen seděl na bidýlku a pobrukoval si, pískal, či si s něčím hrál. Brzy se však začal učit po voliéře lozit, nabíral na obratnosti, ale i na drzosti. Byli jsme k jeho destrukčním kouskům shovívaví, dokonce nás to těšilo. Vše se samozřejmě točilo kolem něj. Dobře komunikoval, nechal si všechno líbit, mazlil se, dobře papal. Začali jsme mu nabízet ovoce a zeleninu a slunečnici. Rychle se po měsíci sám odstavil.

Jak jsme naletěli poprvé, aneb boj o CITES

Už asi po měsíci se mi něco nezdálo. Začala mu vypadávat dlouhá pera na ocásku a křídlech. Spojila jsem se s veterinářem MVDr. Tukačem, Csc. a objednala jeho návštěvu a konzultaci s chovem k nám domů. Doma jsme pro něj krom sepsaných odborných i laických dotazů, měla připravená i vypadaná peříčka. Pan doktor nejprve velmi opatrně konstatoval, že výběr chovatele, pana Šimona, nebyl zrovna moc šťastný. Žaka prohlédl s konstatováním, že jde o obvzlášť silného, zdatného a zdravého jedince. Poskytl mi rady, odpověděl všechny mé dotazy, až na jeden, řekl mi už tehdy, že Cites ani doklad o nabytí papouška - jeho zaplacení, od pana Šimona, jak ho zná, nikdy neuvidím. Postěžovala jsem si mu totiž, že Šimonovi 2x týdně telefonuji a už jsem mu i psala, urguji zaslání slíbených dokladů.

Nejprve tedy ke kauze Šimon. Od 25. srpna 2000, jsme každý týden 2x telefonovali, napsala jsem několik doporučených dopisů, prosila, vyhrožovala, nemohla jsem stále papíry dostat. Jednou to byla opět nemoc účetní, podruhé mu Praha spletla papíry, potřetí se pošta ztratila, potom zapomněl číslo kroužku našeho Žaka, potom zase ztratil papírek s číslem kroužku, musela jsem mu ve dvou doporučených dopisech znovu a znovu oznamovat, jaké číslo náš Žako má. Úspěch, vítězství??!! 8.1.2001, tedy po více jak čtyřech měsících dohadování, jsme papíry obdrželi. Bylo sice na nich, že jsme žaka koupili až v lednu 2001, Cites byl vystaven v listopadu 2000, pohlaví – neurčeno (nám tvrdil, že má testy a že je to samec), ale to už tenkrát pro mě byly detaily. Nějaké papíry jsem měla a my mohli splnit naši oznamovací povinnost. Tenkrát jsem v euforii, že mám konečně, co mám mít, nekontrolovala na zaslaných dokumentech všechno a také se mi to později vymstilo, ale o tom až níže.

Diagnóza smrti - PBFD

Obrázok

Od ledna jsem znovu s Žakouškem začala navštěvovat veterináře, protože stále vypadávala peříčka, jinak nejevil žádné známky nějaké nemoci. Dělali se rozbory trusu, vypadených peříček. Léčilo se na koky, bakterie, enzymy, játra a já nevím už přesně co. Poctivě jsem mu dávala všechny předepsané léky, papali jsme Amoksiklav, Avibion, Vigosin, Catosal, Promotor, Pupalkový olej, vápník. Stav opeření byl ale stále horší. Nová pera sice narůstala, ale byla deformovaná, na křídlech růžová, lámala se, vypadávala. Začala narůstat červená peříčka i ne těle.

Asi po roce od první návštěvy MVDr. Tukače, Csc, někdy v září až listopadu 2001, jsem začala navštěvovat diskusní stránky na webu Exoty. Osmělila jsem se a pokusila se vysvětlit náš zdravotní problém. Tehdy mi odpověděl Dr. Mácha, že má podezření na cirkovirus, ať se obrátím na MVDr. Grymovou v Brně - Mokrá Hora. Vůbec jsem nevěděla, co to cirkovirus je, nepřikládala jsem tomu žádný význam, nicméně jsem doporučení a informaci nepodcenila a 8.1.2002 jsme s Žakouškem k paní doktorce zvesela a nic špatného netuše, s manželem zajeli.

A zde nastala krutá, pro nás šokující realita. Jenom manželé Grymovi papouška uviděli, okamžitě nás vzali do zadních místností a oznámili nám, že na 99% má náš miláček PBFD, že tomu nasvědčují jednak vnější příznaky opeření a donesených vypadaných per, ale i původ a rok narození našeho žaka, kdy měli potvrzeno, že "pan velkochovatel, překupník a kšeftman" z Chotěboře, měl v té době velké úhyny. Že je nutné udělat krevní test, který je drahý a nedělá se v naší republice, ale který jejich diagnózu určitě potvrdí. Stále jsme netušili, "která bije", netušili jsme, co je to PBFD.

Obrázok

Najivně jsme souhlasili a ptali se, kdy začneme s léčbou a jakou. Když Grymovi pochopili naši hrubou neznalost, "naporcovali" nám tvrdou realitu, že PBFD je totéž, co AIDS - HIV u člověka, že Žako má oslabenou imunitu, dochází ke ztrátě imunity, že náš žako nemá šanci na vyléčení, nemá šanci žít a přežít, že umře. Zatmělo se mi před očima, byla jsem jako ve špatném filmu, zdálo se mi to, nechtěla jsem to slyšet, nevěřila jsem tomu. Plakala jsem jako malé dítě, slzy se mi draly do očí, aniž bych chtěla a ani jsem nechtěla je potlačit. Jen jsem pořád opakovala, proč náš Žako, proč, proč, proč musí umřít, proč mu takto někdo ublížil. Měla jsem vztek na dacana, který takto ubližuje i jiným papouškům, tvorům, kteří jsou nejen krásní, obdařují nás svou láskou a oddaností za naši péči, ale hlavně tvorům, kteří se nemohou, neumějí bránit. Nicméně, jsem podezření musela přijmout jako fakt a realitu, počkat na výsledky testů, které PBFD opravdu potvrdily. Začala jsem o Žaka bojovat po několika liniích.

Jako první z mála odvážných jsem se nebála skutečnost i plné jméno chovatele zveřejnit na webu Exoty, především proto, aby se takoví najivkové, jako já, poučili a dali si pozor. Zavrhla jsem, se soudit s člověkem, který má v této republice bohužel tzv. "dlouhé prsty, špinavé známosti, neomezené možnosti a ptačí mafii kolem sebe", s člověkem nečestným, nerovným s nímž je velmi obtížná jakákoliv komunikace, pokud jde o "prachy a kšeft". Nešlo mi vůbec o těch 15 tisíc. Kdybych mohla, soudila bych se s ním, za jeho špinavé obchody, křivou páteř, soudila bych se s ním morálně za všechny tvory, kterým ublížil, ubližuje a bohužel ubližovat bude nadále.

Pro mne bylo prioritou, jak pomoci našemu Žakovi. S Dr. Grymovou jsme se domluvili na jakémsi "pokusu" o podpůrnou léčbu. Žakovi jsme začali podávat na piškot po 28 dnů dávku interferonu, což je podpůrný lék na AIDS u lidí. Po první dávce jsme udělali kontrolní testy už u nás v republice, které potvrdili opět příznaky jeho nemoci, ale stav jeho celkové imunity se cca o 20% zlepšil. Dokonce mu po těle přestala vyrůstat červená peříčka! Naopak vypadala všechna dlouhá pera na křídlech a ocásku, přestala však konečně vyrůstat nová, deformovaná jak barvou, tak vzhledem. Dávku interferonu jsme proto poctivě zopakovali, abychom se po krevních testech, přesvědčili, zda šlo o náhodný výsledek, nebo zda opravdu "lék" zabírá. Na testy půjdeme ale až začátkem roku 2003, protože Žako je z odběrů krve značně stresovaný a začal mi hodně nedůvěřovat a bát se. Chci mu dát prostor a šanci, aby nabyl novou důvěru. Jen z mého hlediska jsem přesvědčená, že interferon má na jeho vzhled určitě pozitivní vliv, protože po druhé dávce, nemáme už po tělíčku žádné červené peříčko, jen na některých deformovaných peřích na křídlech.

A teď POZOR - po druhé dávce mu začal růst červený ocásek, neměl jej totiž už vůbec žádný. Jinak musím podotknout, že Žako nikterak zatím netrpí, je vitální, veselý, žravý a hravý jako býval. Ale o tom níže.

Jak jsme naletěli podruhé

Nedá mi, nevrátit se v příběhu našeho Žaka znovu ke kauze "Šimon". Jak jsem naletěla podruhé!!! Když mi zmíněný poločlověk konečně zaslal "papíry" na žaka, nenapadlo mě kontrolovat vše do detailů. Poruhé mě podvedl, když se posílali testy na PBFD do Belgie a odtud přišel certifikát, kde je uveden majitel a číslo kroužku žaka. Když jsem tento dokument zakládala, přišla jsem na to, že na certifikátu, je chybné číslo kroužku, respektive jiné, než na Citesu od Šimona. Nejprve jsem chtěla volat Dr. Grymové a žádat o opravu. Napadlo mne ale, jít se podívat na žakovu nožičku a na skutečné číslo kroužku. Byla jsem na mrtvici, když jsem zjistila skutečnost. Ten dacan z Chotěboře si nechal několikrát telefonicky nadiktovat a písemně doporučeně napsát skutečné číslo kroužku, který žako má, je to číslo CZ 074130, ale Cites a fakturu mi drze poslal na číslo CZ 074132. Vidíte ten rozdíl v posledním čísle. Já už dnes také, ale když mi papíry po velkém boji přišly, nenapadlo mne, je vůbec kontrolovat, naletěla jsem podruhé a totálně, vlastním papouška, ne kterého nemám vůbec doklady a na magistrátu mám přihlášeného úplně jiného ptáka. Nemám k tomu více co říci. Jak daleko až může dojít "obchodní nesolidnost a drzost" Šimonova, jak daleko až může dojít lidská najivita a hloupost - moje. Teď můžu jen trnout, kdy mi někdo nemocného žaka sebere, nebo mne udá a budu platit pokuty. Nevím co mám v takovémto případě vůbec dělat. Asi vůbec nic a zbytečně se nestresovat. Energii věnovat spíše tomu našemu zlatému "prďolkovi" Žakínkovi.

Co náš Žako umí, příběhy s naším miláčkem

Obrázok

Navzdory tomu, co jsem popsala výše, musím nezapomenout napsat, jaký je náš nemocný "prďolka" šikulka, bojovník, borec. Kolik lásky, oddanosti a zážitků mi dává, pomáhá mi bojovat s mojí zákeřnou nemocí, pomáhá mi při stresech, splínech, depresích. Obdařuje mne nesmírnou láskou a vrací mi vše, co pro něj dělám. Žakínek od prvopočátku neuměl moc dobře létat, uměl jen sletět z voliéry na zem, nebo na nejbližší záchytný bod a to většinou "havaroval". Dnes, protože už nemá letky na křídlech, nelétá a ani se o to nepokouší. Má kolem voliéry všude dostupná lana, takže když má chuť či potřebu, sešplhá si na zem a legračně docupitá tam, kam potřebuje. Přibatolí se jako káčátko za mnou do pracovny k počítači, do kuchyně a vaří se mnou, koupelny a vyšplhá si po osušce až na umyvadlo a kouká, jak se koupu, k televizi, vyšplhá mi po nohavicích kalhot nebo po šatech až na rameno a prohlásí nádhernou lidskou řečí "tak dobrý, có". Víte, mám pocit, že se jeho hendicap, projevuje stejně jako u lidí, kde jim příroda vzala, jinde jim zase přidala.

Dokud na tom nebyl s opeřením ještě až tak špatně, nechtěl vůbec mluvit, občas štípnul. Nemoc jej hrozně změnila. Prvního půl roku, co jsme jej měli, vůbec nemluvil, jen pískal. Po půl roce řekl poprve krásně lidsky svoje jméno "Žako". Potom zase dlouho nic, jen občas náznak nějakého slovíčka. Teprve po roce začal žvatlat několik srozumitelných slov. A až když se nám potvrdila jeho nemoc a těžce jsem onemocněla i já, "rozjel" se v povídání tak, že sama nemohu kolikrát uvěřit, jak rychle a co všechno se naučí a dokonce spoustu výrazů umí použít i ve spojení s činností ke které náleží.

Příběh druhý:

13. dubna 2002 23:13, Jiří Holý Konference, "Trochu strachu, nakonec úsměv" Napíšu Vám, co nového se našemu Žačkovi přihodilo (teď na mě z vedlejší místnosti vykřikuje "běž spat dacane" - jedna z blbůstek, kterou se naučil od manžela za mé nepřítomnosti, protože ten náš nezbeda muže nejvíce "rušil a verbálně hlasitě otravoval" nejvíce při sportovních zprávách televizních novin hlasitým křikem "tichóóó", takže muž namísto dřívějšího "ticho" vyzkoušel nový slogan, který se mu bohužel nejen velmi zalíbil, ale i rychle zafixoval a daří se mu).

Ve stejné místnosti, ve které má Žako voliéru, je i terárium se dvěma krabíky zakoupenými v Hornbachu. Čas od času se těm potvůrkám podařilo v noci, kdy jsou nejvíce aktivní, utéci a cestovat po celém bytě (nemáme nikde dveře, byt je jeden otevřený prostor). Většinou nás na tuto skutečnost upozornil pejsek, který jejich přítomnost vyštěkal a já jsem je v noci musela honit a vrátit zpět do terária. Už jsme si mysleli, že jsme udělali veškerá zabezpečovací opatření, že se to nestane.

A stalo se. Tentokrát mě v noci neprobudil pejsek, ale hlasitým, bolestným voláním Žakýnek. Ještě se to nikdy nestalo a tak jsem mazala strachy k němu, co se děje a myslela jsem při jeho diagnóze PBFD na nejhorší. Po otevření klece ke mě mazal jako divý, byl vyplašený, chtěl se mazílkovat a ani po utěšování nechtěl zpět. Protože jsem viděla, že mu nic není a chtělo se mi spát, rezolutně jsem jej věcpala na bidlo, zavřela a chtěla odejít. Znovu "bečel" a cpal se na úplně jiný konec, než obvykle spinká. Vzala jsem si tedy brýle, protřela rozespalé oči a teprve jsem zírala. Žako má voliéru umístěnou u zdi, kde pokračuje záclona balkonových dveří, takže za celou zádí voliéry je záclona (tedy, záclona to kdysi byla velmi luxusní, žako ji "trošku" vylepšil, kde mohl, tam ji "prodírečkoval" zobáčkem, aby mi udělal radost). No a na téhle zácloně, přesně ve výši jeho spinkacího bidla visel jeden z terarijních uprchlíků - krab. To byla ta věc, které se chudina bál. Když byl vetřelec odstraněn, šel spokojeně spinkat. Teď si s manželem nemusí závidět spolunocležníky. Když nám krabík utekl poprve, byl postiženým manžel. V noci se budil a nadával Ajlince (pejsek), ať vypadne z jeho polštáře a jde k paničce nebo do pelíšku. Když neuspěl s hrůzou zjistil, že má dalšího nocležníka - kraba. No a odnesla jsem to já. Musela jsem si vyslechnout "kecy", že se na to vykašle, že je v baráku na posledním místě a ještě mu můj zvěřinec okupuje pelech.

Nekonečný příběh o mých velkých láskách:

Náš Žakoušek cestuje po našem bytě, hraje si s naším malinkým pejskem na zemi (to by neměl, může se od pejska něčím nakazit, ale nechci jej úplně izolovat z jeho zaběhnutých oblíbených činností), nadále dírečkuje záclony, mazlí se seč může, začíná dospívat a protože si vybral za partnerku mě (při posledních testech jsme nechali určit pohlaví, je samec, v tom jediném nás Šimon nepodvedl, ale stejně si myslím, že to byla jen náhoda a trefil se, že mu nikdy žádné testy nenechal dělat) dvoří se mi, poskakuje přede mnou, klaní se, roztahuje "pahýlky" křidélek a legračně u toho mručí. Jediné omezení, kterého jsem uposlechla od Dr. Grymové, má v tom, že dříve se mnou jezdil autem k rodičům a na chalupu, dnes zůstává raději doma a já s ním. Při cestě autem býval zavřený ve své přepravce a koukal na mě ze sedadla spolujezdce. Velmi brzy se naučil přepravku otevřít, vylezl si mi na rameno a koukal se mnou na cestu. Problém byl pouze v dopravních zácpách na dálnici, kdy se jelo stylem "krok-sum-krok", to měli osazenstva okolních aut možnost všimnout si, co mi to sedí na rameni či na volantu. Dětičky měli zábavu, rodiče měli od nich pokoj, cizinci troubili o 106 a byli u vytržení.

Žakínek má nový slovní repertuár: perfektně zvládá reklamu "Poděbradky" z TV, rozlišuje můj a manželův hlas. Mým hlasem hlásí "dobrý den, miláčkúú", "miláčku, čekej, jó", "bude koupáníčkó, chceš sprchúú, jó", "bude papáníčkó, bude kokínó, jó" (když mu ráno na piškot chystám jeho vitamínky a meducínky). Když mě vidí oblékat si kabát a obouvat boty hlásí "Žačí, čekej, jó, tak čau, ahój, nazdár".

Ráno mě vítá "dobrý den, nazdár, ahój", jak slyší znělku večerních zpráv, usadí se na spací bidlo a piští "běž spat, dobrou noc" (už neříká dacane, dacane si říká jen když se na něj zlobím, že něco provedl), koleduje to stále dokola, až mě donutí se s ním pomazílkovat a zakrýt jej prostěradlem, aby mohl spinkat, potom vykoukne zpod prostěradla a hlásí "podrbú, jó, podrbú", musím jej poškrabkat na hlavičce. No a už telefonuje i jako já, hlásí mým hlasem "Rot……, prosím, ahój, nazdar, tak čau …". Když Ajlinka štěká, buď štěká s ní, nebo si hraje na důležitého a ječí na ni "Ajló, tichó, budeš tichó". Také mne občas jemně klovne do ucha a začne se lidsky smát a skončí "aúúú, aúúú". Rád se koupe, je hrozný nepořádník, vyhazuje hračky z klece, kaká téměř na povel a na určené místo. Nemá rád granule a ovoce a zeleninu, rád žebrá naše jídlo, především sýry a jogurty. K cizím lidem je zpoočátku nedůvěřivý, ale potom je častuje slogany "co čumíš, blbečkú", někdy je slušně zdraví, někdy mne ztrapňuje tím, že napodobuje smích návštěv. Teče jako voda, zvoní jako telefony, houká jak sanitka a alarmy aut, štěká jako přidušená kamna, občas dacan brká a prcá. Když u nás někdo zazvoní a on je na zemi popadne stejně jako Ajlinka nějakou hračku a maže jako káčátko se podívat ke dveřím, kdo to přišel. Volá na mého manžela "Jiřikúúú" a na mě "mamóó, maminóó". A když chce otevřít klec ječí "nasedát, Žakó, nasedát".

Je to můj nemocný šikulka a velký bojovník. Není sice vzhledově pěkný, nevypadá jako papoušek žako, nemá křídla a ocásek, ale nám to vůbec nevadí. Denně jej učím alespoň trochu cvičit, aby "netloustl", vezmu jej na prst a opakovanými pohyby nahoru a dolů jej nutím a pomáhám mu mávat alespoň pahýlky křídel, má tento "tělocvik" rád. Nemiluji jej jen proto, že krásně mluví, vůbec by mi nevadilo, kdyby to neuměl. Dodává mi chuť do života, dává mi lásku. Bojujeme o naše životy spolu a zatím se nám to daří a doufám, že oběma ještě bude, protože jsme na jedné lodi, oba nemocní, oba věříme, že budeme žít.

Príbeh prebraný z pôvodných stránok od autorky Miky publikované dňa 21.07.2005, 23:47
Nie som bezcitná, dokážem predstierať.

Tags:
BBcode:
Hide post links
Show post links

Návrat na "Blogy"

Kto je prítomný

Užívatelia prezerajúci toto fórum: Žiadny pripojení užívatelia a 3 neregistrovaní