Bolestná zkušenost

[coala]

Tento drobný příspěvek je o jedné tvrdé zkušenosti, kterou jsem učinila letos na jaře. Rozhodla jsem se o ní napsat pro všechny, kteří zvažují, zda dají svému papouškovi či papouškům možnost volného proletu venku. Je ovšem otázkou, zda se vůbec najde někdo, kdo by byl schopen postupovat podobně naivně jako já.

Moje náklonnost k papouškům a obecně k ptactvu se vyvíjela v podstatě od dětství. Prvním ptáčkem, kterého jsem měla doma, byl stehlík. Následovali kanárci a andulky, na kratší dobu rozely pestré. U kanárků jsem dokonce učinila pokus o chov, který skončil nezdarem, u samičky se brzy objevil nádor na hlavě a uhynula. V loňském roce jsem se díky rostoucí fascinaci papoušky začala zajímat o další druhy, začala jsem číst knihy, články, probírat se internetovými zdroji. Nu a zatoužila jsem po žakovi. Po dalším zvažování a shánění informací padlo rozhodnutí koupit ručně dokrmené mládě z bošovické farmy. Díky značným "pořizovacím" nákladům na papouška a klec bylo nutno sáhnout poněkud hlouběji do úspor - i když tak hluboko zase ne, protože když můj přítel viděl, že jsem "beznadějný případ", rozhodl se za žaka zaplatit a dát mi jej jako dárek k narozeninám. Po delším období čekání a těšení se, a také pociťování obav z toho, zda jsem schopná pro papouška zajistit domov, kde bude spokojený, jsem si jej konečně začátkem března přivezla domů.

Filip - jak jsme jej pojmenovali - zvládl odloučení od svých pečovatelů a cestu nad očekávání dobře. Doma se nechal bez problémů přemístit do klece, kterou už měl přichystanou. Zbytek večera jsme jej oba obletovali, ven z klece ale ještě nešel, i když by nejspíš moc rád.

V následujícím období jsme si - Filip a já - postupně vytvářeli vztah. Pracuji převážně doma, byla jsem s ním tedy v kontaktu prakticky pořád. Filip jen potvrzoval, jaká jsou papoušci fascinující stvoření. Přestože mu bylo sotva šest měsíců, už říkal několik slov. Začal chápat, že má kakat na vyhrazeném místě, ne třeba dolů z konzole tak, aby jeho hovínko teklo dolů po zácloně, anebo na koberci, anebo na mně. Moc dobře pochopil, že nemá kousat koženkovou židli u počítače nebo třeba vytahovat klávesy z klávesnice - což samozřejmě zdaleka neznamená, že to nedělal. Rychle si u nás zvyknul. Byl neuvěřitelný akrobat, v kleci dělal šílené kousky (občas přitom spadnul, ale hned se otřepal) a pořád se zlepšoval; někdy se pověsil na ruku a visel třeba jen za jednu nohu a rozhlížel se. Oblíbil si sezení na dveřích a když jsem se snažila ho přimět k tomu, aby zvolil jiné stanoviště, zavěsil se za horní hranu dveří zobákem tak, že vůbec nebyl vidět a předstíral, že tam není. Rád se mazlil, večer občas protestoval proti návratu do klece, po počáteční nedůvěře se předváděl před návštěvami, na ruku ale k nikomu cizímu nešel, dokonce ani k mému příteli. Výčet radostí a strastí by mohl pokračovat donekonečna, radosti jednoznačně převažovaly. V podstatě každý den s papouškem přinesl něco nového, Filip se také každým dnem měnil, vyvíjel, náš vztah se postupně upevňoval a zesiloval.

Zhruba po měsíci a půl, kdy jsem nikam nejezdila, jsem se rozhodla vzít ho s sebou na chalupu. Problém s klecí, která je dost obtížně transportovatelná, jsem vyřešila tak, že jsem nouzově použila klec po rozelách, než mu na chalupě vyrobíme lepší. Je sice trochu menší, ale o tolik zase ne, je poměrně dost bytelná, hlavně se ale vejde do auta (i když jen tak tak). První cesta na chalupu proběhla bez problémů. Filip cestoval v přenosce na kočky, zpočátku se bál, rychle se ale uklidnil a pozoroval "cvrkot". Pustit v autě jsem si jej netroufla. Na chalupě se podle mě cítil báječně. Obdivovali ho rodiče, bratr, pořád se něco dělo. Byl u okna, takže mohl pozorovat stromy, jiné ptáky. Brala jsem ho v chalupě z klece ven, i když vždy jen na krátkou dobu. Při této první cestě na chalupu v podstatě vůbec nechtěl létat, všechno pro něj bylo nové, většinou tedy setrvával v bezpečí na mém rameni a jen občas podnikl nějaký průzkum.

Osudným se stal až další výlet na chalupu. To byl začátek května, bylo nádherné počasí. Byla jsem s Filipem na chalupě delší dobu, vzala jsem si tam práci. Na část dne jsem jej brala s klecí ven. Filip se tvářil moc spokojeně a myslím, že mu vůbec nevadilo, že venku musí být pořád v kleci. Okusoval čerstvé větvičky, hrál si s hračkami nebo jen tak seděl s načechraným peřím a pozoroval stromy, padající okvětní plátky z jabloní, sýkorky, mraky na nebi, chalupu, nás, povídal si s námi. Napadlo mě, že by se mu určitě líbilo, kdyby mohl i venku z klece ven a všechny ty zajímavosti kolem prozkoumat sám. Nejdřív jsem si říkala, že je příliš mladý a nezkušený. Nakonec jsem ale bohužel usoudila, že jelikož vždycky, když si není jistý, jde ke mně, můžu ho pustit, když budu pořád u něj. A tak se taky stalo. Kolem poledne, když nikde neburácel žádný stroj jako třeba cirkulárka nebo sekačka na trávu, když nebyl téměř žádný vítr, prostě nic, co by ho mohlo podle mého názoru vyplašit, jsem jej vzala venku z klece. Choval se jako vždycky. Seděl mi na ruce a zkoumal zvědavě okolí. Popolítnul si k okapu a pak zase zpátky ke mně. Zkoumal chvíli dřevěnou lavičku před chalupou, zjišťoval, co je to tráva. Asi po půlhodině jsem ho dala bez problémů zase do klece. Odpoledne kolem čtvrté, když jsem se chystala odjet pryč, jsem ho pustila ještě jednou, protože pak už měl být celý večer v kleci. Filip strávil další zhruba půlhodinku venku, opět bez problémů až do chvíle, kdy se rozhodl prozkoumat slunečník. Vylétl si na něj, ale po hladkém povrchu jeho střechy mu klouzaly nohy. Trochu popojel dolů tak, že těsně nad hlavou měl větev stromu. V tu chvíli zafoukal mírný větřík, listí na větvi nad ním se zahýbalo a zřejmě ho trochu pohladilo po hlavě. Filip se lekl (aspoň tak si to vykládám) a vyletěl prudce nahoru. Vypadalo to, že přistane na stromu vedle, nestalo se tak, obrátil se ve vzduchu a letěl jakoby zpátky ke mně, ale pořád rychle nabíral výšku, přeletěl mě a v mžiku byl nad chalupou. Znovu se obrátil, ale pořád stoupal a nabíral rychlost, během pár vteřin už byl v ohromné výšce. Několikrát přeletěl nad chalupou a pak zmizel nad lesem.

Takže idyla skončila. Vyrazila jsem s bratrem do okolí. Prochodili jsme lesy směrem, kam Filip letěl, potom v několika okruzích vesnici, pořád jsme jej volali. Jeli jsme i do vzdálenějšího okolí na motorce, zastavovali a volali Filipa, ale bez výsledku. Když se začalo stmívat, nezbylo než se vrátit. Večer byl krušný - bála jsem se, že Filip nemůže noc venku vůbec přežít. Určitě se bál kdekoliv přistát - představovala jsem si, že nejspíš létal do naprostého vyčerpání, než si prostě musel někde sednout; mohl ho snadno dostat nějaký dravec. Počasí mu naštěstí přálo, bylo teplo a sice pršelo, ale hodně málo.

V dalších dnech jsem po Filipovi pátrala, kde a jak se dalo. Chodila jsem po okolí, v okolních vesnicích rozvěsila plakáty. Nechala jsem vyhlásit informaci o ztraceném papouškovi v rádiích, dala inzeráty do novin, na web... Zůstala jsem týden na chalupě, kdyby náhodou našel cestu zpátky, a pořád ho hledala. Utěšovala jsem se příběhem o ztraceném mladém žakovi v knize Proč můj papoušek od Rosemary Low, který se po pěti dnech sám vrátil. Bohužel všechny moje snahy vyzněly naprázdno.

Teď je to už měsíc. Za tu dobu se mi ozvala řada ochotných a laskavých lidí, jeden kontakt dokonce zprostředkoval moderátor rádia Blaník. Domnívám se, že dva lidé ho možná skutečně viděli - po dvou dnech na jihu Příbrami (vzdušnou čarou něco přes 20 km, soudím, že tak daleko se mohl dostat), po třech týdnech v Oborách, to je kousek od Příbrami. Tam jsem prakticky ihned jela - předpokládala jsem, že pokud je ještě po třech týdnech venku naživu, bude už hladový a vyčerpaný a nedoletí daleko. Projela jsem okolí, zastavovala, volala ho, ale bohužel bez výsledku. Teď už mi pomalu dochází naděje. Snažím se doufat, že k někomu přiletěl. Snažím se nepřipouštět si, co všechno se mu mohlo díky mé hlouposti stát.

Nevím, co budu dělat, jestli se Filip nikde neobjeví. Můj vztah k papouškům se tím nemění. Tato zkušenost mnou ale hluboce otřásla. Nejspíš bych neměla tu drzost obrátit se na chovatele s tím, že jejich vypiplané mládě jsem možná takto zabila, a že chci další. Uvažuji spíš o tom, že bych mohla poskytnout domov nějakému papouškovi nebo papouškům, o které se majitelé buď špatně starali, kteří mají nějaké problémy nebo se ztratili. Také mě napadlo, že by nebylo na škodu vytvořit na webu databázi s čísly kroužků papoušků, kteří se ztratili, případně s fotkami a dalšími informacemi. Něco jako papouščí útulek je ale nejspíš hudba budoucnosti, protože zatím bydlíme v bytě, v domě, kde je všechno dobře slyšet, a sousedi, kteří přežili poměrně tichého žaka, by se nejspíš nesmířili s křikem více papoušků s možnými psychickými problémy.

Tyto úvahy ale už do tohoto příspěvku nepatří. K jeho napsání mě vedla snaha sdělit na základě vlastní trpké zkušenosti, že žakové jsou skutečně velmi dobří letci. Skutečně jsou schopní vzlétnout velice rychle a velmi vysoko a ztratit se. A člověk nemůže nikdy s jistotou předvídat, čeho všeho se mohou leknout a takto instinktivně vyletět vzhůru. Věřím, že Filip uletět nechtěl, že se vyděsil a proto vyletěl, a že už nenašel cestu zpátky. Možná, že u dospělého papouška by byla situace jiná. Četla jsem o několika případech, kdy majitelé nechávají své papoušky létat venku, u mláděte to byl jednoznačně hazard, který skončil špatně. Rozhodně nechci, aby tento příspěvek hovořil ve prospěch přistřihávání křídel. Papoušek je pták, je tedy jeho velkou přirozeností a potřebou létat. Jen bych chtěla varovat lidi, kteří si pohrávají s myšlenkou svého papouška pustit, že takový krok může mít nepředvídatelné následky, a že pro spokojenost papouška vůbec nemusí být nutný - soudě podle Filipa, který vůbec nevypadal, že by mu cokoliv chybělo.

Uvítám jakékoliv komentáře k tomuto příspěvku.
Magda

Príbeh prebraný z pôvodných stránok od autorky Muma publikované dňa 21.07.2005, 23:43