Jednou nohou v Klubu uprchlíků

Užívateľov profilový obrázok
coala
Príspevky: 5296
Člen od: Po 29. Júl 2002, 12:53

Jednou nohou v Klubu uprchlíků

Príspevokod užívateľa coala » St 14. Dec 2016, 20:31

"Konec dobrý, všechno dobré !"
"Jak jsem lovil vlastní papoušky..."

Obrázok

Docela úspěšně jsem se "pokusil" zařadit do klubu majitelů uprchlíků. Popravdě musím napsat, že jsem si tuto sobotu prožil s Kubíkem a Lorinkou trauma, jako dosud skoro nikdy. Dříve jsem s jakýmsi "falešně dospěláckým" nadhledem otevíral a četl příspěvky o ulétnuvších chovancích a říkal jsem si ješitně – "tohle by se mně stát nemohlo"… .

Je sice pravdou, že z větší (společenské) voliéry se před pár léty nějaký uprchlík sem tam úspěšně prolétl, některý se vrátil (andulky, rozela), některého jsem musel jít odchytit třeba až na druhý konec vesnice (kakariky), ale ztrátu, která by mně hrozila srdečním kolapsem jsem si nepřipouštěl. Před voliéru jsem přistavěl předsíňku a riziko tím snížil na nulu a několik let jsem se holedbal, jaký že jsem to úspěšný chovatel, a že mně se nic podobného stát nemůže. Ara nobilis Kubík sice asi před dvěma léty dědečkovi v mé nepřítomnosti ulétl, ale po určitém čase se vrátil sám zpět, přičemž jsme vlastně pořád věděli kde je, protože se mnou, když jsem se rychle přiřítil na chalupu, abych řešil krizovou situaci, udržoval určitý slovní kontakt. Odpovídal. Nakonec, když se dosytnosti prolétal (a to tak vysoko, že jsme ho ani neviděli a sedal na vrcholky těch nejvyšších stromů, odkud byl jen slyšet…!) přiletěl spolehlivě na "sváču" a tím mě jen utvrdil v tom, jak jsem vlastně úžasný chovatel a pěstitel, který si se svými papoušky dokonale rozumí.

Před rokem jsem k téměř pětiletému Kubíkovi zakoupil mladičkou samičku Lorinku a jejich chování – nadšeně ochotné a vzorné nastupování do přepravky při cestě z Prahy na jihočeskou chalupu, vystupování z přepravky do voliéry ( ať už v bytě nebo na zahradě…) mě utvrzovalo v tom, že mám určitě pravdu a já i moji papoušci jsme prostě "mimořádní" (!).

Tato sobota mě ovšem vyléčila dokonale !

Kubík i Lorinka byli brzy ráno, aby nebudili v půl šesté velkou návštěvu příbuzných na chvíli přeneseni do mé dílny, kde jsou jinak jako doma ( když prší jsou tam se mnou), mohou tam volně létat, mají tam oblíbené bidýlko, a také hlavně, protože je dílna v přístavku, nejsou slyšet, a neruší tak "nechovatelské" návštěvy.

Když jsem pro ně po sedmé ráno šel, abych je přenesl do voliéry, seděli způsobně na bidýlku za oknem dílny a Lórinka na mě radostně křičela "nazdáár"! Protože jediné místo, kde se mohli třeba zranit nárazem jsou celodřevěné dveře dílny, zavěsil jsem před dveře od stropu pásy závěsů, které je "měly strašit… !" Nikdy bych nečekal, že mě Kubík bude čekat hned za dveřmi a za závěsem ( když před několika vteřinami způsobně seděl před oknem na bidýlku), tohle jeho klamání tělem mě tak překvapilo, že jsem se nedůsledně věnoval jeho snaze přistát mi na rameni ( ALE POCHOPITELNĚ NA DVOŘE …!) a on uraženě poodlétl, neartikulovaně zařval , čímž mobilizoval letecké schopnosti Lotinky, která kolem mě, zcela zkoprnělého překvapením, prolétla za ním a oba zmizeli přes silnici a několik domů v dálce. Našel jsem je asi kilometr daleko na nejvyšším možném stromě v cizí zahradě, kam by zcela určitě nedosáhl ani žebřík požárníků, a tak jsem to zkoušel přemlouváním. Docela si ze mě dělali legrácky a ani na nejlepší nabízené pochoutky vůbec nereagovali. Později se ukázalo, že nabytá svoboda je baví více než moje lákavé řeči, a tak začali s průzkumem okolí, přeletěli na úplně druhý konec vesnice, později na okraj frekventované silnice – vždy úplně do vrcholků těch nejvyšších stromů. S postupujícím dnem byly jejich lety stále delší, viděl jsem vždy jen malé (řvoucí) tečky, ale podivuhodně se dokázali vždy znovu a znovu vzájemně najít tím řevem tak, že za chvilku zase seděli vzorně vedle sebe na stromech, kam by snad nedokázala vyšplhat ani veverka.Takhle jsme ( oni vzduchem, já s přepravkou plnou laskomin a stále s větší beznadějí v srdci…) navštívili les za vesnicí, pak ves u fotbalového hřiště a nakonec v již pozdním odpoledni les na kopci nad hřištěm a vesnicí, kde je turistická rozhledna. Popravdě jsem poznal vesnici, kde mám chalupu, a její okolí, tak důkladně, jako ještě nikdy předtím, Dokonce jsem během přemisťování stačil přijímat i soustrastná vyjádření sousedů a přebíral jsem informace, kdo všechno vlastně má ještě v této vesnici papouška a komu už také ulétl, aby se nikdy nenašel, což bylo velmi "povzbuzující" !

Všichni byli spokojení, měli své miláčky doma, jen já jsem jako šílenec křižoval klusem vesnici se zakloněnou hlavou a koukal se na oblohu, kde jsem jen tušil podle řevu Kubíka a Lórinku a modlil se ať přistanou někde níže, zatímco oni si spolehlivě vybírali vyšší a vyšší stromy a tenčí a tenčí větvičky na vrcholech… . Vystavovali se sluníčku a užívali si to !

Marně jsem vzpomínal na všechny "načtené" zkušenosti chycení ulétlých papoušků, od pokropení vodou, aby jim "splihla" křídla a nemohli létat, až po rozmisťování informačních cedulek, protože v šest večer se mně zdálo, že se u rozhledny v koruně vysokého smrku začínají ukládat ke spánku - Lórinku bylo zřetelně slyšet, jak si nahlas opakuje všechna slova co zná a to byl signál, že za chvíli bude v "limbu".

Vzhledem k tomu, že "lovit" své miláčky jsem se vydal po sedmé ráno, jen s přepravkou a v krátkých kalhotách a triku, ( občas jsem si z hladu musel "zobnout" z přepravky nějaké to jejich hroznové víno nebo kandované ovoce…!) neměl jsem dokonce ani tu pro vstup na rozhlednu potřebnou desetikačku – to jsem si ve své fantazii představoval, že vystoupím až nahoru na ochoz ( odtud k nim byly vzduchem do koruny stromu, kde se usídli nejvýše tak tři metry …) a požádám je o návrat… . Neoblomné pokladní "českých turistů" mě ale nahoru zdarma nepustili a navíc mně vzaly i moji fantasmagorickou naději bezohledným prohlášením, že okénka na ochozu otevírat nejdou…!

Navíc v šest hodin večer rozhlednu zamkly a odešly, a tím přesunuly senzacechtivé návštěvníky ke mně a mé přepravce, a já jsem (v tu chvíli již obklopen asi 10 dětmi z vesnice, které z toho měly Vánoce…) čelil dalším a dalším dotazům proč nepřiletí, proč na ně pořádně nezavolám, jak to, že umí Kubík s Lórinkou tak málo mluvit, proč mě neposlouchají ? Atd. Je dobře, že kromě desetikoruny, a jídla s pitím, mně chyběl i nůž, protože bych asi vraždil… ! Nakonec v půl sedmé začal na blízkém fotbalovém hřišti zápas a já jsem to zbaběle vzdal. Vypravil jsem se domů.
Doma jsem ale nebyl ani 10 minut a nestačil jsem přijmout další "dobře míněné rady a výčitky rodiny", když se ozval zvonek a u vrátek stál mladý sportovec evidentně zraněný (stopy krve byly vidět na dálku) a teprve když jsem přišel blíž viděl jsem, že drží pod bundou Kubíka, který už nekousal, protože byl "zaraflý" do jeho zipu. Prý ho k nám poslali ze hřiště protože prý je papoušek náš. Moc jsem ho o tom ze začátku asi nepřesvědčil, protože, když jsem viděl jak Kubík zuří nad ztrátou svobody bál jsem se ho vzít do holé ruky a vypadalo to, jako že k sobě vlastně nepatříme…. !

Kubík nakonec skončil v přepravce a já v doprovázejíc fotbalistu na hřiště (již opět s hejnem dětí na koloběžkách a kolech, které na nás čekaly za vraty…) jsem se vydal za Lórinkou, která tam někde zůstala.

Po cestě jsem se dozvěděl, že Kubíka chytili tak, že se snesl na asfalt před rozhlednu, kde mě předtím upadla přepravka a vysypala se část zrníček a ve chvíli když se cpal, hodily na něj děti bundu a šly pro své tatínky, kteří byli postupně 2-3 do krve zhryzáni, aby nakonec nejstatečnější z otců ho donesl k nám.

(Mimo jiné se mně tím zhroutila další moje zkreslená představa, když jsme na sebe s Kubíkem a Lórinkou pokřikovali, tak jsem je stále omlouval, že z té výšky 10-15 metrů, mě pod sebou nevidí, protože přece papoušek má oči po straně …! A ejhle, když jsem se při jednom z přebíhání u rozhledny natáhl a vypadla mně přepravka, Kubík spolehlivě z vrcholu stromu viděl \"své krmení\" a až když byl čistý vzduch, tak si na ně zašel, což se mu stalo osudným !) Další děj již byl rychlý. Kubík se sice v přepravce cpal jako kdyby jedl naposledy loni, ale Lórinka na mé volání odpověděla, a protože po chvíli zařval ( s plným zobákem!) několikráte i Kubík, přiletěla rychle blíž a sedla si celá načepýřená a rozčilená na moji ruku. Takhle jsme v doprovodu všech dětí ( a jejich maminek, které fotbalové derby nebavilo) vyšli družně z lesíka kolem rozhledny ( celou tu dobu jsem trnul, aby jí Kubík nedal nějaký pokyn k odletu…), já jsem je požádal o odstoupení a Lórinka si ochotně "vlezla" ke svému velikému učiteli a také ke svému jídlu. Konec dobrý, všechno dobré. A já už budu nyní daleko střízlivější a skromnější v hodnocení svých skvělých chovatelských schopností.

Príbeh prebraný z pôvodných stránok od autora Aklab publikované dňa 16.08.2005, 18:37
Nie som bezcitná, dokážem predstierať.

Tags:
BBcode:
Hide post links
Show post links

Návrat na "Blogy"

Kto je prítomný

Užívatelia prezerajúci toto fórum: Žiadny pripojení užívatelia a 1 neregistrovaný