Letec Čenda - já se vznáším, já si létám...!

Užívateľov profilový obrázok
coala
Príspevky: 5296
Člen od: Po 29. Júl 2002, 12:53

Letec Čenda - já se vznáším, já si létám...!

Príspevokod užívateľa coala » Ut 13. Dec 2016, 20:58

Letec Čenda
(Podtitul: Já se vznáším, já si létám a ostatní se mohou strachy zbláznit…!)

Dlouho jsem byl na rozpacích, zda sepsat tenhle příběh, který ilustruje spíše moji prohlubující se senilitu (čti třeba i stařeckou neopatrnost) než chovatelskou zkušenost mnohaletého „papouškáře“. Ale nakonec mně to nedalo, a protože podobná příhoda se může přihodit dalším kolegům a kolegyním našeho krásného hobby, rozhodl jsem se veřejně se ztrapnit.

Několik let mám chovný pár pyrur perlata lepida, který jsem kdysi, když se stávaly pyrury nečekaně rychle módním papouškem našich voliér, pracně získal od zahraničních přátel. Samičku z Nizozemského Amsterodamu a sameček přicestoval do Evropy nikoliv ze svého mateřského kontinentu, ale kupodivu z jihoafrického Kapského Města, kde se ke konci minulého století narodil – takže jihoamerický „afričan, jak vyšitý“.

Pár dobře harmonizoval a téměř každoročně vyvedl 2 až 3 mladé pyrurky, které celá rodina (jinak papouškům příliš nefandící, i když voliéry na chalupě jsou zatím tolerovány…) začala bez rozlišení nazývat „Čendy“.

Dnes třeba vím, že Čenda-1 je pár let v Brandýse nad Labem, Čenda-5 je zcela ochočen, žije spokojeně se svou majitelkou kdesi u Kolína, Čenda-9 se nastěhoval k vcelku sympatické prodavačce jedné pražské ZOO prodejny (uměla přes dudlík vychovat jakékoliv mládě, lépe než inkubátor), atd., atd.

Nakonec kromě chovného páru, který už mám spíš jen na okrasu a letos jsem mu do voliéry ani chovnou budku nedával, mně také jeden z Čendů zůstal.

Letos jsou mu 2 roky a stal se vcelku dobrým společníkem malé samičky ary nobilis Lorinky. Lórinka mně už zůstala jako jediná ara, a protože se skvěle snáší jak s malými aymarami, tak vlastně s jakýmikoliv jinými papoušky její velikosti…, zbyl pro ni loni letos na léto právě jen Čenda, protože i pár aymar zahnízdil a chtěl svůj domeček a svoji voliéru.

Lórinka k Čendovi přilnula ve chvíli, kdy ho měla jen pro sebe, až neuvěřitelně. Mrňavý Čenda (sameček) je Lorinkou rozmazlován jako kdyby byl ten nejkrásnější ara na světě. Ze začátku přijímal projevy náklonnosti od větší ary obezřetně, nechal si okusovat své sousto (např. tenký proužek jablka z „druhé strany“…), v noci spal s nobiliskou v jedné boudičce, odpolední spánek prožíval těsně přitisknut na Lórinku… . Jedl, když jedla Lóri, ukazoval jak je obrovsky čistotným partnerem a po koupání se nechal „otírat froté pohyby“ suché Lórinky, atd., atd.

V rámci své učenlivosti ( nevím zda-li to mazaně nepředstíral…) létal mimo voliéru v bytě všude s Lórinkou, i když je výrazně obratnější letec ! Sedal si tam, kde byla ona, tedy i na mou ruku a dokonce baštil, vždy poprvé (!) i to, co měla Lórinka už několik let za vybranou pochoutku (meruňkovou dětskou výživu bez cukru, džus „3 M“ – meruňka, mango, maraja – ten tedy s cukrem…).

Byla to idylická odpoledne a já jsem si nepřestával blahořečit, jak jsem uspokojivě vyřešil Lorinčinu samotu, když já sám jsem musel do pracovního procesu. Časem se sice ukázalo, že Čenda dobrosrdečnou Lórinku vcelku snadno přepere, odstrčí od jídla a „zblajzne“ jí to, co má nejraději, ale byly to drobné epizody, které snad ještě víc prohlubovaly závislost ary na světáckém Čendovi.

Příhoda, o které chci ale hlavně psát se odehrála letos v létě. Z místnosti, kde měl Čenda s Lórinkou voliéru a kde stačilo říci při jejich průletech mimo voliéru: „Čendo domů !“ a on neuvěřitelně rychle poslechl…, jsem vyboural kousek venkovní zdi do malé venkovní voliéry, kde se Čenda i Lórinka mohli celé letošní krásné léto vyhřívat, slunit nebo koupat. Budku na spaní měli uvnitř a jak se setmělo - tak už tam byli.

Jen ve skutečně horkých „tropických“ nocích, kdy teploměr neopustil třicet stupňů, spali nezvykle v oné spojovací chodbičce ve zdi a to byla jediná chvilka, kdy byl Čenda v defenzivě, nevím proč, ale spal „připláclý“ pod Lórinkou – bylo to tak legrační, že jsem se na to chodil dívat, jako „šmírák-úchyl“.

Voliéra venku měla jedinou nevýhodu-dvoje dvířka otevíraná ven. Na boku malá dvířka na poličku s jídle a pitím, a ve spodní partii větší dveře, kterými jsem se do voliéry bez problému dostával i já, jako noční pracovní směna, abych ji vyčistil.

Vše bylo skvělé, já si užíval dovolenou tvrdou a dle mé milé rodiny i zcela zbytečnou prací (!), mezi několika voliérami, když nás jednoho dne vyrušila neohlášená návštěva pána s dcerou, kteří se přijeli na čísi doporučení podívat na naše papoušky.

Hrdost tuctového chovatele, jakým jsem já, se stala rázem extraligovou, prováděl jsem návštěvu, demonstroval krmení, ochočenost papoušků atd. V této euforii, jsem neprozřetelně pootevřel i malá dvířka, kterými se pro oříšek a pohlazení dobývala ven ara Lórinka a protože to mohlo být mé vrcholné „drezérské“ číslo, furiantsky jsem dvířka s oříškem v ruce malilinko pootevřel. Nikdo z nás dospělých to ani nepostřehl, ale holčička řekla zřetelně: „Ufrnknul Vám papoušek !“ Dal jsem ještě Lorince její oříšek, zavřel za ní dvířka a otočil se k holčičce, abych jí domluvil, proč dělá paniku - a za ní na jedovatém rozkvetlém durmanu seděl Čenda !!

Pověst špičkového chovatele byla rázem ztracena, sice jsem blekotal něco o tom, že tohle dělá pyrura běžně, ale návštěva se odporoučela, a co o mě kde říkali, bych nechtěl slyšet. Dokonce večer mně volal jeden známý chovatel z devadesát km vzdáleného Benešova, jestli bych nechtěl malou pyrurku (koupit !), když mně ta moje uletěla… .

Čenda ale opravdu zmizel, nepomohlo moje láskyplné volání, ani průzkum nejprve bližšího, později vzdálenějšího okolí (až tam byl slyšet řev opuštěné ary nobilis, která se kilometry slyšícím křikem snažila „přivolat“ nevěrného cestovatele Čendu). Tímto se omlouvám všem, komu jsem kdy tvrdil, že MOJE ara Lórinka je tichá a nehlučná… .

Čenda ale zmizel zcela, nebyl ani druhý den a ani třetí. Naštěstí jsem byl v tu dobu na chalupě už sám, takže jsem ani nemusel zakrývat smrtelnou únavu z množství nachozených kilometrů a i Lórinka spíše neartikulovaně chraptěla, než aby na kilometry slyšitelně řvala, jako v den Čendova úniku.

Čtvrtý den se nečekaně vše v dobré obrátilo, Čenda se objevil na zahradě, rychle přilétl k voliéře, sedl si způsobně na misku se žrádlem a nechal se vnést do místnosti s vnitřní voliérou, aby vzápětí sežral snad kilo jídla a vypil litr vody. Lórinka byla tak šťastná, že reagovala jen a jen na Čendu a tak nastala uklidňující idyla.

Leč škoda, že vše špatné se rychle zapomíná. Druhý den, když jsem se přesvědčil, že jsou oba v budce vnitřní voliéry, jsem chtěl bleskurychle vyměnit brzy ráno vodu ve venkovní části, jen jsem pootevřel dvířka vyrazil proti mně Čenda s takovou rychlostí, že jsem se leknutím celou miskou polil, ale Čendu zastavit nešlo. Byl opět na svobodě.

Tentokráte se jako zkušený znalec okolí, pohyboval jen na zahradě. Odpoledne přicházela větší bouřka a na Čendu asi hlad, protože se nechal opět nalákat na misku s krmením, ale jakmile jsem se vydal ke dveřím, sebral co stačil z misky a lehce vzlétl vzhůru… . Když to udělal asi po dvacáté, chtěl jsem už téměř rezignovat, ale pak jsem změnil taktiku, s miskou plnou vybraných pochoutek a s Čendou sedícím na jejím okraji, jsem šel za dům, kde opět hulákala Lórinka, otevřel malá boční dvířka a Čendu jsem i s miskou dal na poličku do voliéry. V duchu jsem si říkal, že je vlastně gentleman a chtěl se rozdělit o žvanec i s Lórinkou a proč by měl být neklidný, když jsem ho dal vlastně domů… !

Oddychl jsem si a šel psát esemesky s textem: „Čenda, který znovu ulétl, je opět zpět !“ Další den se choval Čenda, jako by se nikdy nic nestalo, vesele se pohyboval ve voliéře, věnoval se šťastné Lorince a nic nenasvědčovalo, že by se mu výlety zalíbily.

Jak krutý omyl ! Další den (začínal víkend…) se sjížděla na chalupu rodina a Čenda jí vítal ze stromu na dvoře !

Uletěl bestie potřetí a opět jinak. Když chci čistit venkovní voliéru, tak si do chodbičky mezi venkovní a vnitřní částí „nacpu“ molitanovou kouli. Byl jsem přesvědčen, že když ji mnoho minulých měsíců ( a vlastně i let !) žádný papoušek nevytlačil, tak záklopka bude bezpečná i nyní.

V případě letce Čendy ale bylo všechno jinak. Nastala situace, že já jsem pohledem zkontroloval pevně držící molitanovou záklopku a vstupoval pomalu do voliéry a proti mně, spodem, kam nikdy nelétá, vystupoval opačným směrem, ale rychle Čenda ! Byl opět „volný jako pták“ !

Do třetice všeho dobrého (a zlého!). Před rodinou jsem byl dekorován zcela prokazatelně za „blbce“, ještě ke všemu neopatrného. Čenda se sice pohyboval jen v okolí domu a zahrady a bylo vidět, že naprosto přesně ví, kde se nachází. Jeho radost z příjezdu dalších rodinných příslušníků byla nelíčená, dokázal dokonce létat kolem v „radostných“ kruzích kolem, ale k návratu se neměl. Miska s jídlem nepůsobila, moje úpěnlivé pohledy nevnímal (volat na něj bylo pod moji důstojnost chovatele…) a tak jsem se smiřoval s tím, že o něj možná i přijdu.

Čenda nereagoval ani na osvědčené „finty“, kdy jsem na voliéru dal menší otevřenou klec, s jídlem a pitím, na klec se „zavěsila“ z druhé strany po třetí opuštěná Lórinka, ale Čenda odolal. Našel dokonce i náhradu za moje pamlsky, když začal ve velkém baštit sladké plody červeného jeřábu a z míry ho nevyvedl ani prudký déšť – zkušeně ( jakoby to dělal odjakživa…) se schoval v koruně mohutného ořechu na dvoře.

Nakonec ho to vcelku překvapivě přestalo bavit, až když jsem si ho přestal úplně všímat a začal jsem, po skončeném dešti, čistit pro děti na zahradě bazén. Řev Lórinky najednou ustal a já viděl, že Čenda je zvenku na voliéře a dobývá se dovnitř. Když jsem se přiblížil, tak sice poodlétl, ale vzápětí si zase sedl na střechu voliéry. Trochu jsem sice riskoval, ale pootevřel jsem dolní dveře ( tak jako Čenda i Lórinka na úplné dno létají zřídka…) a Čenda s křikem slétl na moje rameno a odtud do voliéry.

Nehnul jsem ani brvou. Vše pečlivě zavřel a odešel na večeři, kde jsem na dotazy: „Jak toho Čendu asi chytíš ?“ odpovídal s profesionálním ledovým klidem: „Čenda je sice letec, ale je už dávno doma !“

Tahle věta byla pro rodinu překvapivějším sdělením, než kdybych oznámil, že jsem vyhrál první pořadí ve Sportce ! A já byl asi podobně šťastný… .

Dnes je tomu přesně 30 dní, co Čenda neulétl. Oboje venkovní dvířka jsem přišrouboval ! Voliéru čistím hadicí… .

Príbeh prebraný z pôvodných stránok od autora Aklab publikované dňa 03.09.2007, 20:08
Nie som bezcitná, dokážem predstierať.

Tags:
BBcode:
Hide post links
Show post links

Návrat na "Blogy"

Kto je prítomný

Užívatelia prezerajúci toto fórum: Žiadny pripojení užívatelia a 1 neregistrovaný