Jak jsem si namlouval papouška

Užívateľov profilový obrázok
coala
Príspevky: 5296
Člen od: Po 29. Júl 2002, 12:53

Jak jsem si namlouval papouška

Príspevokod užívateľa coala » Ut 13. Dec 2016, 20:46

Jak jsem si "namlouval" papouška … .

Skutečnost, že se na "stará kolena" budu muset, jako zamilovaností zaslepený puberťák (tímto se dopředu omlouvám všem čtenářům pubertu prožívajícím – neboť pubertu jinak považuji za jeden z nejkrásnějších časových úseků mého života…) ucházet o přízeň papouščí slečny Lorinky – jinak to samičky ara nobilis, tak tuhle skutečnost jsem opravdu nečekal ani v nejodvážnějším snu.

Přitom odvážných snů z říše papoušků jsem měl za život snad pět – nejvíce si pamatuji ten první, když poprvé uletěl ochočený strýčkův ara vojenský (militaris), do nedalekého lesa (bydleli jsme v té době na brdské myslivně). Rozšafného strýčka – zkušeného nimroda, jeho odlet nevyrušil z ospalého nedělního poklidu, naopak nás uklidňoval větou – "lišky zatím lítat neumějí a jiný predátor si na něj netroufne!"

Jenže v lese za myslivnou, kde jsme s nadsázkou znali každý strom, se najednou ozval výstřel a pak už jsme našli jen zraněného aru, který sice ještě pár měsíců žil, ale létat už nemohl. Nejnebezpečnějšího predátora – pytláka s puškou, který možná ani nevěděl, na jakého "dravce" to střílel, jsme na rozdíl od ary už v lese nenašli.

A tak jsem zákeřného střelce nacházel později ve svém neskutečném snu já, když mě moje divoká představivost umožnila stát se nejméně metr a půl vysokým papouškem "kondorským", který nejenže měl na obrovský zobák "zbrojní pas", ale navíc měl zcela neprůstřelné peří a dokázal ztrestat provinilého pytláka úplně exemplárním způsobem.

Nejdříve na sebe nechal vystřelit kulky z obou hlavní, aby je následně před zkoprnělým pytlákem zobákem vynadal ze svého peří a hned potom vzal nebohému střelci jeho kulovnici a ve svěráku svého zobáku ohnul její hlaveň do pravého úhlu. Pak se pomalu přibližoval svým zobákem k strachy znetvořenému obličeji nelegálního střelce… a vzápětí nato jsem se zpravidla probudil !

I když tedy pytlák zůstával ve snu a i ve skutečnosti naživu, pomsta to byla uspokojující… .
Dokonce později, při návštěvě některých akčních filmů ve mně uzrávalo přesvědčení, že Stalonne nebo Schwarzeneger byli proti mému snovému mstiteli "papoušků" úplní břídilové !!

To jsem ale netušil, že ve svém skutečném životě nakročím o mnoho let později k romantismu a budu se "přiblble zamilovaně" ucházet o přízeň Lorinky, která začala s očividnou radostí a navíc dost rafinovaně dělit svou přízeň mezi mě a samečka spolubydlící pyrury – letce Čendu !

Zprvu seděli jen namačkáni těsně vedle sebe na bidýlku a občas si vzájemně probírali peří. To mě nijak neznejistilo, protože jsem měl jednak na paměti asi před dvaceti roky vyřčená slova chovatelky papoušků ( také vedoucí prodejny Zverimexu…) z pražských Nuslí, která když jsem se jí na krámě ptal, jak zabránit vytrhávání peříček u jiné z mých ar, mě překvapila větou: "A čechráte a probíráte jí peří i Vy ? A jestli ano - tak špatně ! Tak se nedivte, že si ho trhá… !\" Protože to bylo ještě za "totáče", kdy byl naprostý nedostatek odborné literatury a navíc "zvyk" věřit autoritám, zkusil jsem se tím řídit.

Je nezvratitelným faktem, že si tehdejší papoušek svá peříčka po mých intenzivních masážích již vytrhával méně a méně a posléze vůbec. Takže jsem hned sám sebe pasoval za oblíbeného a dobrého "prošimrávače" papouščího peří a nějaké to laškování ze strany Čendy jsem bral na zprvu velmi na lehkou váhu. Nemohl mně být konkurencí.

Jenže další komplikace měly teprve přijít. Na bidýlko ve voliéře jsem jako Čenda pochopitelně nemohl, a tak jsem začal s mírně narůstající nelibostí pozorovat, že Lorinka raději než z voliéry na mé rameno, si sedá ve voliéře s Čendou na krátké betonové bidýlko. V noci také, spíš než v budce, jako Čenda s Lorinkou, spím v posteli a ta možná nobilisku trošičku "znervozňovala", protože se musela snažit být na chalupě čistotná.
V konečném důsledku to vedlo ke stále výraznějšímu přidělování projevů sympatií ze strany Lórinky Čendovi a ze mě se pomalu ale jistě stávala dvojka… !

Pokusil jsem se sice své "drobné porážky" a nevýhody faktu, že jsem hůř adaptovatelný na celodenní život ve voliéře, než prohnaný Čenda, odvrátit přes laskominky. Ale… ! Zabíralo to jen krátkou dobu.

Po čase jsem viděl, že i docela lákavě velká jádra byla Lórinka schopna nejen vylousknout ale i předat pyruře Čendovi, což u mě podnítilo zrod přímo ďábelského "othelovského" plánu.

Prostě jsem Lórinku přemísťoval do přepravky a odnášel na chalupu v bláhové představě, že její náklonnost ke mně se vrátí do původních rozměrů, když se v dospívání "točila" jen kolem mě a existoval jsem pro ni jen já.

Lórinku jsem ovšem nijak výrazně neoklamal. Bylo vidět, že byt , i když mohla volně létat, ji už nebaví tak, jako voliéra. Posedávala – pokud to bylo možné poodletěla na nejvyšší bytové bidýlko – záclonový garnýž a i jinak dávala najevo, že chce za Čendou.

Tak jsem nakonec rezignoval, a i když nejsem stoupencem takových "neperspektivních" vztahů – přenechal jsem nakonec palmu vítězství Čendovi.

Je jasné, že Lórinka za 3-4 roky úplně dospěla a zvolila filosofii, že lepší je malý "pyruráček" v hrsti, než velký nelétající tvor v chalupě…

Ještě mně to nedá nenapsat o Čendově velké prohnanosti, když si nyní z nostalgie alespoň na chvilku Lórinku vezmu z voliéry do propojeného přístěnku, začne se nevídaně "lísat" k malinkaté samičce aymary, sedne s k ní, probírá jí peří a přitom mně upřeně a vyzývavě skrz pletivo "zírá" do očí !

A moje nejmilejší Lórinka reaguje rychle – chce zpátky do voliéry! A když jsem se to snažil cvičně párkrát oddálit, tak mně dala jasně najevo, že mě klidně "rafne" – protože ten bídák Čenda vyšrouboval její "žárlivost" svým dvořením "aymarce" na nejvyšší možný stupeň.

Dnes si nakonec blahořečím, že jsem nevěrné Lórince nesložil nějakou "naivně hloupoučkou" zamilovanou básničku. Takže nejsem sice tolik milován jako "proradný" Čenda, ale zachoval jsem si svou "člověčí důstojnost" !

Príbeh prebraný z pôvodných stránok od autora Aklab publikované dňa 05.12.2007, 21:12
Nie som bezcitná, dokážem predstierať.

Tags:
BBcode:
Hide post links
Show post links

Návrat na "Blogy"

Kto je prítomný

Užívatelia prezerajúci toto fórum: Žiadny pripojení užívatelia a 1 neregistrovaný