Já, roztroušená skleróza a papoušek….

Užívateľov profilový obrázok
coala
Príspevky: 5296
Člen od: Po 29. Júl 2002, 12:53

Já, roztroušená skleróza a papoušek….

Príspevokod užívateľa coala » Ut 13. Dec 2016, 20:15

Začalo to právě před rokem. Během výletu do Lednice, kde jsem studovala na Zahradnické fakultě, jsem najednou začala ztrácet rovnováhu a nedokázala zaostřit. Stačilo jen několik málo dní a má maličkost byla hospitalizována u sv. Anny v Brně. Následovala řada nepříjemných, často i bolestivých vyšetření, aby mi po několika týdnech jednoduše oznámili: „Máte roztroušenou sklerózu, naučte se s tím žít.“

Ta krátká věta mi obrátila život naruby. Vše postrádalo jakýkoliv smysl. Otázka nezněla „dá se takhle žít?“ ale „chceš vůbec žít?“, měsíce tápaní, strachu a izolace od světa kolem. Když jsem se po půl roce konečně z toho prapodivného snu probudila, byla jsem sama. Přátelé dostudovali, mnozí odešli do jiných měst, jiní si jen nechtěli přidělávat komplikace a raději se od všeho distancovali. Pomalu přicházela zima, svět se kabonil a ušklíbal. A mě posedla touha někoho zlobit, povídat mu myšlenky, které často ani papíru nesvěřím…nu a tak po dlouhých hodinách strávených na internetu, návštěvě řady výstav a nekonečném domlouvání s chovateli jsem si konečně jela pro svého prvního papouška.

To malé chudě teroristické (agapornisové by mohli zaučovat i samotnou al-kajdu), bylo vytaženo přímo z hnízda a vtisknuto do připravené krabice. Trocha kodrcání autem a ptáček se ocitl v klícce. Schoulený do rohu, vyděšený, stejně jako jeho nová kamarádka. Jako absolutní laik jsem se do toho všeho vrhla po hlavě a vzala si do hlavy že ptáče sama ručně dokrmím. Jak já se bála, když mi nechtěl žakin, jak mu/nebo jí familiérně říkáme, jíst ze stříkačky chovatelem doporučenou instantní kašičku. Po první noci ptáče vypochodovalo ze své krabice a začalo se zvědavě rozhlížet po světě kolem. Druhý den ráno jsem měla konečně příležitost si jej pořádně prohlédnout. Dokonale opeřená hlavička se zvídavými korálky černých očí a stále pootevřeným zobákem najednou bez přechodu končila kostnatým, holým, dalo by se říci až supím krkem. Bříško také mnoho peří nepobralo, a na zádech se pírka teprve drala ke světu. V tu chvíli mi proběhlo hlavou, že tohle asi nedopadne dobře…no, ale bylo šest hodin ráno, ptáček byl očividně hladný a já nastoupila do kuchyně připravit kašičku.

První krmení bylo poněkud rozpačité. Většina směsi skončila na mě, ptáče se vrtělo, bylo vyděšené..a před stříkačkou uhýbalo. Trvalo asi čtyři dny, než přivyklo. To už byl ale u mých rodičů přítel, který pochopil, že budu potřebovat nejen psychickou oporu. Žakin už začínal pomalu baštit, a za pár dní by nás spolykal i se stříkačkou, kdyby mohl. Snědl bez problému přes 16 ml husté kaše a museli jsme jej poněkud krotit. Byl u nás asi týden, když z ničeho nic začal v noci místo obvyklého pobrukování ze spaní a tichého pípání „zpívat“. No to bylo jásotu. V té době už zkoušel křídla a drápal se kam mohl. Klícka po andulkách už přestávala stačit a tak byl přítel pověřen výrobou nové.

Žakinovi bylo asi 48 dní a stěhoval se do nového. První večer jen rozpačitě přešlapoval na bidlu a byl podezřele tichý. To mu bohužel moc dlouho nevydrželo. Jakmile trochu uvykl novému prostředí, začal brzký ranní budíček, pokusy o štípání pletiva, řev „týraného“ papoucha, jakmile někdo opustil jen na chvíli místnost a spousta velmi „příjemných“ koncertů. Jako kdyby toho všeho bylo málo, musel přejít už na tuhou stravu a opět následovalo období trucu a nechuti cokoliv mi sníst. Když nezabíraly ani v té době už oblíbené piškoty, začínala jsem být nervózní. Nakonec si to můj milovaný terorista rozmyslel a s vervou jemu vlastní se pustil do zrní. V tu chvíli zanevřel na ovoce a já měla zase o starost navíc .).

Z vylekaného ptáčete byl najednou krásně opeřený, sebejistý papoušek, krajně teritoriální a kousavý až to bolelo (doslova). Začalo tzv. „jednoruké období“. Jednou rukou totiž člověk máchal ve vzduchu, aby se zbavil do prstu zakousnutého papoucha a druhou se snažil čistit klec. Když už to bylo skutečně jak se lidově říká „na palici“, jednoho krásného uřvaného rána jsem mu otevřela klec a čekala, jak se zachová. Trvalo mu to snad celý den, ale nakonec sám vylétl a začal zobákem prozkoumávat svět kolem. Najednou prsty zrnodárců nebyly už nepřátelské. Žakin postupně uvykal na různé předměty, hračky, učil se s námi chodit případně za námi létat i do jiných místností a ve věku asi pěti a půl měsíce objevil, že koupání je legrace (hlavně když pak musím po něm vytírat).

V současné době je z něj sebejistý, téměř ničeho se nebojící papoušek-terorista. Svého miláčka jsem naučila spát až do dopoledne (tedy když venku nekřičí ptáci), v tom se mi zcela přizpůsobil .)) usíná s námi, až kolem půlnoci či později, je to slepice hrabavá, stále tunelující v peřinách, oždibrá na co dojde. Momentálně prožíváme „období destrukce výpočetní techniky“. Když není okusován některý z káblů, zdatně vylupuje klávesnice na notebooku. Jednoduše řečeno, je to moje milované, ale nepořizujte si agapornise jako domácího mazlíčka, pokud nejste zvláště odolní. On by z toho zešedivěl i nejeden svatý .))

Nu a co mne mé ptáče naučilo…trpělivosti, jeho artistické kousky vždy rozesmějí..a jak tu bylo nejednou napsáno, kdo přivoní k peříčkům, koho polechtají na krku, jen nerad se vzdá svého opeřeného přítele. Co je hezčího, než když už při otvírání vchodových dveří slyšíte nadšený a natěšený křik. Přišel přeci někdo, s kým je možno si hrát…

Príbeh prebraný z pôvodných stránok od autorky ankoriapublikované dňa 26.03.2008, 23:15
Nie som bezcitná, dokážem predstierať.

Tags:
BBcode:
Hide post links
Show post links

Návrat na "Blogy"

Kto je prítomný

Užívatelia prezerajúci toto fórum: Žiadny pripojení užívatelia a 1 neregistrovaný