Papoušcí story ...

Užívateľov profilový obrázok
coala
Príspevky: 5296
Člen od: Po 29. Júl 2002, 12:53

Papoušcí story ...

Príspevokod užívateľa coala » Ut 13. Dec 2016, 18:11

Chtěla bych papouška...


Část 1 – Rozhodování a příprava

K rozhodnutí, že doma přibude jeden strávník z okruhu papouškovitých, se schylovalo už od mého narození.
Kanárek, konopník, stehlík, korela, andulka ... to vše prošlo mýma nedospělýma, později ženskýma rukama.

Do svých vetchých stařeckých rukou jsem už zatoužila vháknout papouška VELKÉHO. Rozdíl mezi Arou a andulkou jsem tušila, tady mé znalosti končily.

Po hodinách na netu jsem objevila Parrot club. První začátečnické kroky na těchto stránkách byly plné omylů – z mé strany.
„Konečně jsem objevila někoho, kdo se mnou bude „klábosit“ na téma papoušek!“, zaradovala jsem se.
Mé první písemné a rádoby vtipné připomínky byly – z dnešního pohledu – mírně řečeno úsměvné.

Až o mnoho týdnů později jsem objevila všechny zákruty a možnosti, témata, podtémata, rady... a až po dalších několika měsících jsem zjistila, že mám proštudováno cca 1/3 fóra, a vůbec žádné ostatní články, postřehy atd.
První rozčilení nastalo, když na mou otázečku se mně dostalo rady – „nejdřív čti, pak se ptej!“.
Přes negativní pocit ve vlastní duši, přes pocit, že teda „tam jsou všichni chytří,a chudákovi nepomůžou“, přes naštvání se po mírné intervenci admina, že takhle teda ne – jsem začala pokorně číst.

Zvedám ukazováček, a nabádám všechny začátečníky, než se zeptáte na cokoliv, čtěte! Jak jsem posléze zjistila, o všem již řeč byla, o všem se již někdy někde diskutovalo, a to nejednou.
Problémem bylo najít.
Všechno přečíst.
A nezbláznit se!

A to byl začátek mé nemoci zvané „papuškoismus infarktósos“.

Nejdříve jsem si vyjasnila, že chci papouška krásného ... a mohl by mluvit, mohl by být mazlík, mohl by být přítulný, a mohl by být nakonec i inteligentní, proč ne? Aby měl tmavé očiska, oranžová či žlutá duhovka mne děsila. Vzhledem k mým finančním možnostem jsem zvolila cenovou hladinu do 2000 Kč. Netušila jsem, že to bude jeden z nejmenších, téměř molekulárních výdajů, které mne v následujícím roce v souvislosti s mým novým postižením potká.

Začal můj pochod po burzách, Zverimexech, inzerátech, po bytech známých i neznámých spoluobčanů. Když už jsem měla po pár měsících jistotu (chachááá), že jsem znalec, po 14ti denním váhání jsem koupila ve Zverimexu takové malé zelené nic. Byl tam tak sám, vedle švitořilo pár malých andulek, a ptáček se mně zdál dostatečně velký pro moje záměry. A dostatečně cenově dostupný. 1.400 Kč – to už je pěkná suma. To už musí být pěkný ptáček jarabáček. Každá sranda něco stojí, omlouvala jsem své rozhazovačné já ...
Každý druhý den jsem za ním chodila, vždy přihopkal ke mřížím a lísal se. Nešlo odolat, zvláště, když po nedělní návštěvě ostravské burzy jsem s hrůzou utíkala domů, a ještě tři noci se mně zdálo o vystresovaných ptáčcích v malých přepravkách, které chytají do rukou surově a bez náznaku citu pro tato křehká stvoření hromada a hromada lidí. Zdálo se mně o neuvěřitelném zmatku, desítkách lidí a zápachu.
Najít v té změti někoho, kdo mi poradí, jsem po dvou hodinách vzdala. To však nebyl sen, to byla realita. Každý jen koukal, jestli něco nesu, a za kolik... Byla jsem tak zklamaná! A rozhodnutá! Koupím toho rošťáka ze Zverimexu!

Ihned v pondělí jsem koupila tu „největší“ klec, kterou v obchodě měli, přece nebudu šetřit na svém budoucím společníkovi, přikoupila krmení pro střední papoušky, upravila krabici od bot a šla jsem Kubu vysvobodit z „vězení“. Cítila jsem se tak statečně a správně! Jednoho malého tvorečka zachráním, a u mne bude mít všechno!

Zde bych po druhé velmi důrazně zvedla ukazováček, a pokárala sama sebe s následným fyzickým trestem!

Dle přesvědčivého vyprávění obchodnice se jednalo o samečka, papouška kouřového, kterému je půl roku, a ve Zverimexu je právě jen těch 14 dní, po které jsem tam pravidelně chodila okukovat. „Je velmi přítulný, naučí se mluvit, už se nechá škrabkat po bříšku, a vůbec –je to nejlepší kup vašeho života !“– děla ta podnikavá ženština. A že miluje černou slunečnici.
Jaké další informace potřebujete? Žádné další NEJSOU.

Zvedám ukazovák po třetí, bohužel, ne naposled....

Po dobu převozu a ubytování Kuby „ se nic zvláštního nestalo“.
Druhý den mně poštou přišly knihy, které jsem si přes internet objednala: Máme doma papouška, Papoušek doma, Proč můj papoušek... a zatím, co Kuba vytrvale seděl v nejzazším rohu té největší klece, kterou jsem v obchodech viděla, a čuměl vytrvale a zavile před sebe, já jsem studovala. Celou noc. Plynule jsem v ranních hodinách ohlásila dovolenou, a zakotvila do poledních hodin na internetu.
( zde se datuje také počátek mého čilého internetového nakupování, které vyústilo během dalšího roku v následnou osobní známost s doručovatelem zásilek. )

Trochu mne mrazilo, když jsem v knihách i diskusních a poradenských fórech narazila na kapitoly, které nabádaly – jak nenaletět při koupi papouška.
Jak si vybírat papouška...

Na co klást důraz, co JE a co NENÍ podstatné.
Poněkud pozdě, ale přece jenom jsem znovu a znovu usedala k počítači, plně využívala možnosti google a mé nejasné tušení se začalo naplňovat.

Kuba nebyl samec. Měl už více než rok, i barva duhovky, která začínala povážlivě ubírat na tmavé barvě naznačovala, že to je už skoro dospělák. Byl to pták australský, a jako obrovskou přednost uváděli – je to nejlepší letec Austrálie.... do pytle .... a typicky voliérový pták.
... do dvou pytlů...
Posléze jsem se od známého dozvěděla, že ano, půl roku je pravdivá informace... ale ne o věku papouška, a o tom, že půl roku už trčí v obchodě! Že ho tam v prosinci viděl, a litoval.
On se vždycky časem nějaký blbec najde, v tomto případě jsem to byla já, komu blbě měkké srdce přehluší mozek.
Ostatně, to se mně stávalo i v mém intimním životě, tak se vlastně ani nedivím.
Když city přišlápnou rozum, u mně to vždy končí tragicky.

Ano, není nad to, získat všechny potřebné informace předem, pak se nabytými vědomostmi řídit, třídit, zvažovat, a pak jednat!
Tak jsem to měla v hlavě, pěkně srovnané...

Kuba už ale byl doma, ani nepíp, ani nezob, ani nepil, jen seděl strnule v koutku, a koukal do stěny.
Obrněna nejčastější větou na parrotclubu – TO CHCE TRPĚLIVOST, jsem přistoupila k ochočování papouška s nejasnou nadějí, že snad, jednou...

Tři měsíce jsem se denně ráno vyhrabala z postele o hodinu dřív, a dle návodů „jak ochočit papouška“ jsem vlídně, mile a vlezle promlouvala k tomu malému australanovi. Každý den, hodinu ráno, dvě až tři večer, jsem tvrdě vybojovávala centimetr po centimetru prostor, jak se přiblížit k papouchovi, každý můj prst byl jeden týden pomalu přibližován k zobáčku kouřáka. První vítězství, neodletěl, když jsem stála dva metry před ním, ruce za zády. Za dva měsíce...

Koupila jsem si šampus.

Neustále jsem lítala v google, a v paroťácích, a každý den byl novým zásahem do mého pyšného „odborného“ papouškovského já.

Po třech měsících jsem docílila toho, že Kuba se nebál ruky, jednu pracinku dokonce na mou ručičku položil, a za úplatu ořechu nebo rozinky dokonce tři vteřiny v této pozici vydržel.

Nevydržela jsem já.

Už počátkem druhého měsíce mne tu a tam přepadly pochybnosti, zda jsem dobře volila. Navázat citový vztah s Kubou bylo velmi těžké.
Ne, bylo to nemožné.
Dotknout se ho – velký sen, přivolat ho – nesplnitelný sen. Do klece a z klece chodil sám, ale jen na základě svých pudů. Hlad, nebo nasycení.

Bližší kontakt tvrdošíjně odmítal další dva měsíce.

Letecké dny, které po mém obýváku 4x4 metry podnikal každý den, se staly děsem pro mně, ale asi i pro něho. Po každé, když nabral rychlost a kurs, stále v cestě stěna, nebo okno. Byl na něho krásný pohled, když roztáhl křídla a letěl ... bohužel, to nebylo přesně to, po čem jsem toužila. A určitě i Kuba neměl přesně to, po čem jeho letecká duše toužila.

Jelikož jsem všude, kde se mé tělo i duše vyskytly, vyprávěla o svém úžasném ptákovi (za dvojsmyslných poznámek mých kolegů i kolegyň), dalo se očekávat, že se nějaká citlivá duše najde.
Našla se.

Príbeh prebraný z pôvodných stránok od autorky dajar publikované dňa 23.10.2008, 15:06
Nie som bezcitná, dokážem predstierať.

Tags:
BBcode:
Hide post links
Show post links

Užívateľov profilový obrázok
coala
Príspevky: 5296
Člen od: Po 29. Júl 2002, 12:53

Re: Papoušcí story ...

Príspevokod užívateľa coala » Ut 13. Dec 2016, 18:13

Část II – změna

V průběhu tohoto klání a stále sílícím tlakem na internet. mačkaje z něho informace, jsem přitáhla domů od kolegyně strom. Velmi obětavě ho upilovala na své zahradě.
To jsem netušila, že jsou stromy dvého druhu.
Ne jehličnaté a listnaté, ne krásné a škaredé, ne velké a malé.
Stromy se dělí na:
pro papouška vhodné,
pro papouška nevhodné.

Díky tomuto novému poznatku na třídění rostlin jsem vypátrala, že keřisko, které kolegyně přitáhla, je z bezu!

Literatura a internet říkaly, že:
a) bez je velmi vhodná dřevina pro papoušky,
b) bez patří mezi oblíbené stromy pro papoušky,
c) bez je velmi jedovatý a nedoporučuje se dávat papouškům k okusu,
d) bez je nevhodná dřevina pro papoušky,
e) jsem blbec, protože nepoznám stromy!

Objednala jsem tedy přes internet atlas stromů, pro základní školy, a atlas stromů pro pokročilé. Cena se blížila ceně klece...

Mezitím se obývák nenápadně měnil na voliéru.
Odstraněny veškeré ozdoby, ozdůbky, obrazy, a všechno, co brání v letu.
Uchránila jsem zatím svůj ušák, televizi a knihovnu.
Zbytek byly větve, stromy, klec, další větve, balvany pod stromy na zachytávání kakání, a další větve na přistávání. Moje já se odehrávalo na dně obývacího pokoje, kdy jsem si schovávala hlavu jako před náletem tryskáčů.
Oba jsme byli ve stresu.

„Ty máš papouška? A jakého?“, zeptal se v úterý ráno kolega.
„Kouřového, australského, samečka“.
„Můj soused má nádherné voliéry, a tam má hafo různých papouchů, je nádhera se dívat se na tak krásné barevné ptactvo .... Jo, pták patří do voliéry, doma v kleci ho trápíš“, uzavřel naši debatu, a já se studem schoulila do sebe.

Voliéra 4x4 metry přece musí stačit i pro australana, chlácholila jsem se.
Vždyť andulka byla taky z Austrálie, a pro létání jí byt stačil.
Přesvědčovala jsem se, a litovala Kubu. A sebe.

100x jsem stála před klecí a zpytovala svědomí, dávám-li mu to, co potřebuje, netrpí-li – pak jsem si ho představila v tom Zverimexu, jak tam sedí na jednom bidle a louská slunečnici...

Po několika týdnech jsem pozvala na návštěvu kolegu z práce, který vzal sebou manželku, souseda, jeho manželku, a hlavně – obrovské vysvobození.

„Jé, to je samice kouřáka! Právě sháním, potřebuji do páru, a už je starší“, prohlížel si zálibně človíček Kubu a zpracovával mne dál:
„Jo, to je australan, ten potřebuje prostor, a je to samička – ta je výborná do chovu, jen jestli jste ho už nerozmazlila, a nestačila z něho udělat domácí papuč!“, staral se.

Že ruční kontakt s člověkem asi nikdy neměl, o ručním dokrmování nemluvě, že je to podle všech znaků samička, že už je pohlavně vyspělá a hlavně úplně skvělá do chovu, že bude mít skvělé podmínky, ať se jedu podívat.

Jela jsem, ale přiznávám, že spíš pro uklidnění svědomí, v duchu už rozhodnuta, že jestli Kuba bude chtít, tak ho přenechám, ať si užije mateřských slastí, velké voliéry, a relativní svobody.

Zahrada mne nadchla, obrovské voliéry mne okouzlily, a množství různých papoušků – prý všechno Austrálie – nakonec rozhodly. Bylo vidět, že chovatel se věnuje papouškům se vším všudy, že je to jeho život, a konečné ANO bylo vyřčeno v momentě, když jsem ho pozorovala, s jakou láskou mne provázel po svém království.

Kuba, tedy paní Kubová, již je paní, a snaží se o rodinu. Poslední informace – nápadníky má dva, a koketuje s oběma!
Že by u mně přece jen něco okoukala?

Doma prázdná klec, prázdný strom, prázdný obývák, a moje touha – začít znovu, tentokrát s rozmyslem.

Jak říkají paroťáci - TO CHCE TRPĚLIVOST!

Príbeh prebraný z pôvodných stránok od autorky dajar publikované dňa 23.10.2008, 15:06
Nie som bezcitná, dokážem predstierať.

BBcode:
Hide post links
Show post links

Užívateľov profilový obrázok
coala
Príspevky: 5296
Člen od: Po 29. Júl 2002, 12:53

Chtěla bych papouška...

Príspevokod užívateľa coala » Ut 13. Dec 2016, 18:18

Část III.
Chtěla bych papouška...

Po zklidnění mého rozbouřeného svědomí, že jsem zaprodala citlivou živou duši papouška kouřového, kterou jsem tak nezodpovědně přitáhla domů, jsem opatrně začala listovat na fórech a knihách a začala vybírat nového vhodného kandidáta na mého doživotního partnera. Jelikož jsem už v životě několikrát selhala při výběru partnera lidského, umínila jsem si, že výběr toho papouščího bude velmi důkladný, bez emocí (ty mně v životě daly zabrat nejvíce), nebudu do toho montovat lásku na první pohled (i to mne dostalo svého času na kolena). Budu uvážlivá, pečlivá, a hlavně, hlavně .... moc trpělivá!
Jak implantuji tuto vlastnost do mého netrpělivého a nedočkavého já jsem byla sama zvědavá.

Měsíce utíkaly, a já se "učila\. Už jsem poznala z obrázků rozdíl mezi Arou a Žakem. Seznámila jsem se s agapornisy, alexandry, ohromili mně svou neprofláknutostí pyrury, zalíbeně jsem okoukávala papouška patagonského, i konžského.
Pro nadměrnou uřvanost a nadměrnou "cenu" jsem musela s lítostí vyřadit všechny, do kterých jsme se zamilovala na první pohled.
Taky jsem si ihned zdůvodnila, že ty lásky na první pohled jsou ošemetné, člověk neuvažuje mozkem, a nechá se zblbnout příznaky pro život veskrze nepodstatnými.

Podivovala jsem se nad cenou kakadua s chocholkou, a čučela na korelu, která se mně zdála lautr stejná! Nepatrný rozdíl ve velikosti ( chacha), a propastným ceně. To není fér, uzavřela jsem si pro sebe pátrání.

Hnána touhou, podloženou něčím nedefinovatelným, pořídit si papouška velkého, ale zároveň malého, jsem skončila v cenových relacích 20 a více tisíc korun českých.

Opět jsem už po několikráte vytáhla výpis z bankovního konta, a bědovala.

Jelikož jsem narozena ve znamení Vah, váhání a rozhodování bylo dlouhé, těžké, bolestné, trapné, zoufalé, a vražedné.
Měla jsem několik papírů velikosti A4, na kterých jsem měla několik kolonek, abych se z toho nezbláznila. Druh, velikost, barva, schopnost ochočení, síla hlasového projevu, kousavost, cena, nároky na prolet a velikost bydla vůbec, a posléze jsem musela dotvořit kolonku – dostupnost. Jsa bez vozidla.

Vylučovací metodou mně nakonec zůstal jeden neproškrtaný řádek – papoušek senegalský.

Křičí málo ( jo, hlavně, když mně vidí, a chce ven z klece, tak to je "velmi" tichý!).
Je to nejmenší s velkých papoušků (to je to, co potřebuji!).
Barevnost je příjemná, od zelené do žluta až oranžova, hlavička šedá .... to stačí! Netoužila jsem po barvami hýřícím papouškovi, ale žako se mně zdál přece jen jednotvárně šedý. Jen ocas jako by omočil v kýbli s červenou barvou.
Nad Žakem jsem strávila asi času nejvíce.
Jednak jsem chodila za jedním úchvatným do jednoho příjemného květinářství, kde ho majitelé měli přes den volně běhajícího a kecajícího. Zdravil mně vždy Nazdar babo!, a měl už kolem sedmi let. Poprvé jsem viděla tohoto papouška na živo, a zlekla jsem se jeho očí. Hadí oči! Proběhlo mně hlavou! Jde z nich strach, to doma nechci!
Líbili se mně papoušci s očiskama tmavýma, jako korálky.
Kdeže jsem tenkrát mohla tušit, že tímto znakem se vyznačují pouze ptáci mladí, a v dospělosti jim tak či onak duhovka přechází do hadí žluté, oranžové, červené ....
Musela jsem si nějak vnitřně zdůvodnit, proč žaka mít nemůžu.
Prostorově, cenově, a časově se do mých intencí nevlezl.
Vhod přišly tedy oči, barva a velikost holuba.
Žako byl vyškrtnut.
Vrátím se však k zdůvodnění proč tedy senegalce:
Ručně dokrmený je výborný domácí mazlíček, a naučí se i několik slov, zvuky napodobuje mistrně. ( tak ono se to naučí i mluvit? BONUS!)
Kousavost může nastoupit v období puberty, ale vhodnou výchovou se tomu dá zabránit. ( ó, vychovávat, to já budu, to já budu, slibovala jsem si.)
Nepotřebuje voliéru, stačí vhodná klec (co je to vhodná, to mně poučili parroťáci až do mrtva!), stačí mu denně jedna až dvě hodiny prolétnutí. To mně vyhovuje! Heuréka! Jásala jsem! ( nyní, v době tzv. prolétnutí, se krčím v rohu místnosti, a čekám,až se to tornádo uklidní, a usedne – nejlépe na mou hlavu).
Cena – čtyřmístná, a výpis z účtu se sroloval štěstím, že nebude opět v mínusu!
Byl, byl, ale to až později, až jsem začala "zařizovat" bydlení pro tak nenáročného papouška, jako je papoušek senegalský.

Príbeh prebraný z pôvodných stránok od autorky dajar publikované dňa 13.11.2008, 14:50
Nie som bezcitná, dokážem predstierať.

BBcode:
Hide post links
Show post links

Užívateľov profilový obrázok
coala
Príspevky: 5296
Člen od: Po 29. Júl 2002, 12:53

Chtěla bych papouška

Príspevokod užívateľa coala » Ut 13. Dec 2016, 18:23

Část IV.
Chtěla bych papouška...

Konečně jsem dospěla k poznání, že o papoušcích nevím vlastně nic.
Navzdory literatuře, internetu, časopisům, sledováním různých filmů i vlezlým doptáváním se u všech, kteří kdy doma jakéhokoliv ptáka ubytovali.
Navzdory mé velmi pečlivé snaze vypsat veškeré poznatky a shrnout je do rešerše, svědomitým vypisováním všeho podstatného jsem musela s klasikem konstatovat:
Čím víc toho vím, tím víc vím, že nic nevím!
Já vím, ono to bylo Vím, že nic nevím, ale v podstatě jsme oba dospěli k témuž závěru.

Musela jsem vyeliminovat své pátrání, neboť během několika měsíců se tak náročný obor, jako je ptákologie, nastudovat nedá.
Vytvořila jsem si tedy nový obor, senegálcologie.

Když už jsem bezpečně věděla, jak papoušek senegalský vypadá, kolik měří, a kolik vajíček se objevuje v jedné snůšce, odhodlala jsem se ke kroku jednorázovému, skokovému, a zásadnímu.
Začala jsem shánět kontakty na chovatele. Poučena, že nejlepší je ptáček jarabáček přímo od chovatele, nejlépe ručně dokrmený, jsem zaměřila své snažení výhradně tímto směrem.
V té době jsem ještě neměla osobní zkušenosti, ba i informace, že "ručně dokrmený" nemusí vždy znamenat "perfektně ochočený a hodný"!
Nejdříve jsem pojala vážné obavy, že v České ani Slovenské republice nikdo senegalce neodchovává.
A když, tak buď už je pozdě, nebo brzy.
Obrnila jsem se tedy trpělivostí, a úpěnlivě žádala všechny možné chovatele, na které jsem vypátrala telefonní či emailové kontakty, aby mně dali vědět – kdyby senegalci zasedli, kdyby seděli, kdyby krmili, kdyby věděli o někom, komu zasedli, komu sedí, komu krmí...
A čekala jsem.
Ob dva dny jsem všechny obtelefonávala, a lezla jim na nervy.
Pak se roztrhl pytel.
U každého, koho jsem zkontaktovala, buď senegalci zahnízdili, nebo se pářili, nebo jejich známý měl náznaky páření, nebo známý známého, a ten zase znal někoho, kdo zná dalšího – no prostě najednou jsem byla jako u vytržení.

Počaly ve mně klíčit další obavy, že každý v České i Slovenské republice odchovává senegaly! Také, že všichni papoušci senegalští procházeli obdobím sexuálního harašení.

V krátké době jsem byla jako databanka, plná informací, kde, kdo, za kolik, jaké a kdy! Přes tři nejtrpělivější lidi jsem se dostala k jednomu chovateli, který sice netušil, co je to internet, ale při hovoru s ním jsem slyšela rajskou hudbu.
Nejen, že měl zrovna čtyři mladé, které dokrmoval sám, ale nabídl mně, že si můžu ty poslední týdny přijet zkusit krmit sama! A vybrat si!
Jen ten, kdo prošel podobným amatérským nadšením jako já, pochopí!
Od tohoto dne jsem jezdívala k chovateli dvakrát týdně.
Při první návštěvě jsem měla zvýšenou teplotu a zvýšené hodnoty krevního tlaku.
Přivítal mně obrovský pes, kterého jsem tipla na firmu Čau čau.
V kuchyni se protahovaly dvě nádherné kočičky, a každá rovná plocha v bytě obsahovala jednu či dvě klece, ve kterých švitořilo několik nádherných opeřenců.
Nakoukla jsem i do dalšího pokoje, kde byly klece po obou stranách nad sebou, a tam sídlilo několik párů senegalců, mezi nimi i rodiče mého budoucího vyvoleného. Musela jsem být potichu, nedělat prudké pohyby, a otce i matku sledovat zpovzdálí.
Byla jsem u vytržení.
Táta měl břicho oranžové jak pomeranč, a tvářil se jako nevyužitý proutník v harému. I máma se oranžově rděla na bříšku, ale ta se hystericky schovávala.
Usoudila jsem, že je sexuálně zneužívaná, a vyčerpána neustálým zájmem chlapů o její osobu. Nakonec – chápala jsem ji.
Ve stadiu mého plodného života jsem měla pocity stejné.
Všichni chtěli jen to jedno!

Nenápadně jsem se rozhlížela, kdeže jsou ti kandidáti na mé vlastnictví, ale nic jsem neviděla!
Kolem byli samí robusní ptáci, mimina nikde.

Pak jsem užasla!
V ošatce u topení ležela kočička, která se na mně dívala a protahovala se, musela jsem ji pohladit. Podrbat – a kecnout na zadek.
Vedle v krabici pípalo nepříliš silnými hlásky několik opeřených klubíček.
Měla jsem kdysi kočičku, ale ta ptáky lovila pro své potěšení, za oknem vydržela celé hodiny koukat, jak se v zimním období v krmítku ládují vrabci i jiní v zimě v Česku pozůstalí venkovní ptáci. Přiznám se, pro potěšení své Čikiny jsem umístila budky za okno, a ona seděla za sklem, a prožívala orgasmy – ptáci před sklem se nakrucovali, provokovali a dělali si z ní srandu.

Teď koukám, kočička si čistí kožíšek, a dvacet cm vedle ní pípá čtvero kusů bezmocných mláďátek!
Chyba byla buď v kočce této, nebo v kočce mé.
Nebo ve mně. Nezvládla jsem výchovu své kočky tak, aby zcela ignorovala něco tak samozřejmého, jako jsou sotva vylíhlí ptáčci.
S kočkou v náručí, se psem, který mně zalehl obě nohy, a s pocitem neskutečna jsem zírala do té krabice jako u vytržení.
Krabice byla vyndána na kuchyňskou linku. Začalo úděsné povykování čtyř hladových krků, a bitka o co nejbližší postavení u místa možného přísunu potravy.
Mezitím se už ve skleničce míchalo "něco". Po měsíci jsem už věděla, že je to Nutribird, a velmi intimně jsem se s ním seznámila.
Mláďátko s největším zobákem, největší hlavou, největším hlasovým projevem, nejdravějším a nejsebevědomějším způsobem domáhání se potravy bylo označeno jako mnou chtěný sameček.
Od této chvilky jsem měla oči jen pro něho, a bylo mně zcela jasné, že kromě jiného je nejkrásnější, nejmilejší, a MŮJ.

Pozorovala jsem rvoucí se křiklouny, jak se vrhají po lžičce s růžovou kašičkou, šlapají si po hlavách, bezohledně si přišlapují tělíčka, a bojují o každé sousto! Ano, znám to heslo! Ani zrno nazmar!
Byla jsem vyzvána, ať si toho svého! zkusím nakrmit sama.
Srdce se mně zastavilo, ruka zmrtvěla, oči vytřeštily.
To nebohé malé NIC mám vzít do ruky, a ještě se snažit do něho vpravit cokoliv?
Nebyl však čas na váhání, protože chlupaté zvířectvo se ode mně tiše vytratilo do nitra bytu, a já jsem najednou stála nad krabicí se lžičkou v jedné ruce, s miskou s krmením v druhé ruce, a nutně potřebovala ruku třetí a čtvrtou, abych nějakým způsobem \"uchopila\" to řvoucí malinkaté nic.

Za pomocí odborníka jsme změnila své postavení. Miska byla vyměněna za ptáčka.
Bože, mně se tak klepaly ruce, že nebohý tvoreček musel vyvinou značnou snahu, aby tu kmitající lžičku vystihnul a urval z ní kousek kaše.
Hnal se za ní, jako by mu šlo o život, a ono mu asi o život šlo.
Nevezmeš, vezme jiný, měl zakódováno v hlavince, a tak se vrhal po každé další lžičce s takovou rychlostí a silou, že mně tu lžičku z ruky vyrazil.
Nebyla jsem připravena na tak sveřepé domáhání se svého práva. Po prvé v životě jsem měla v ruce něco tak křehkého, a zároveň tak uřvaného.
Po čtvrté, páté, šesté lžičce síla jeho útoků začala chabnout, a byl mně odebrán.

Uf.
Zpátky domů jsem jela s pocitem, že ani kojení mého vlastního potomka pro mne nebyl takový stres a neměla jsem tak šílený pocit zodpovědnosti.

Príbeh prebraný z pôvodných stránok od autorky dajar publikované dňa 13.11.2008, 14:50
Nie som bezcitná, dokážem predstierať.

BBcode:
Hide post links
Show post links

Užívateľov profilový obrázok
coala
Príspevky: 5296
Člen od: Po 29. Júl 2002, 12:53

Papoušcí story ...

Príspevokod užívateľa coala » Ut 13. Dec 2016, 18:26

Část V.
Příprava

Po třetí návštěvě u mého budoucího mimina a po třetím dokrmování už se mně ruce neklepaly, ale žaludek stále ano.
Uklidňující momenty, které mně chovatel připravil snad záměrně, snad bezděky, mi ale pozvolna ukonejšily i mé vnitřnosti.
Jedním z momentů, kdy jsem tiše vydechla údivem, byla reakce na mou (jednu z tisíce) otázku: „ Jak odčervujete, pane Senegalský?“
Jak se píše v úvodnících různých bestsellerů, jméno je vymyšleno, děj však nikoliv :-)

„No jak, tuž dam temu česnek, tak raz za měsic, a žadnych dalšich preparatuv neni třeba“, pravil, a vrazil otci mého synečka do pařátky neloupaný stroužek česneku. Ten ho nádherně uchopil (viděla jsem to po prvé, před tím andulky, korelky, ani kouřák packu k uchopení čehokoliv nepoužívali), a začal vehementně konzumovat, evidentně zcela radostně a samozřejmě.
Všem, kdo chovají větší papoušky, a tento jev je pro ně samozřejmostí upozorňuji, že já jsem zcepeněla v němém úžasu.
Viděla jsem několikrát, jak obrovští papoušci, Arové, Kakaduové, Žakové. atd. tuto činnost provozují, a vždy jsem si představovala, jak třímají medvědí kost, a ohlodávají a ohlodávají! Dokonce jsem se znalecky a blahosklonně pousmála v duchu nad inzerátem: „Chtěl bych papouška, který si podává jídlo nohou, a není velký a drahý.“
V duchu jsem si říkala, jo chlape, takový není. Taky se mně to líbí, ale mít doma půlmetrové zvíře s odpovídající kapacitou vyměšování i vstřebávání potravy je pro mne, panelákovou občankou našeho státu, nesplnitelný sen. Kromě toho také cena ptáka, v součtu několik mých měsíčních platů, který činil a činí jediný příjem mé obživy, byla zdrcující.

Teď koukám na to dvaceticentimetrové opeřené krásné ptáče, a žasnu.
Pud sebezáchovy mé alespoň venkovní inteligence mně velel se moc nahlas nedivit, ale vzít to jako normální věc.
Ustála jsem tento úkaz.
Pak ale otec mého nastávajícího synka začal povykovat v kleci, vykřikovat a přerušovat náš vesmírně důležitý hovor takovým způsobem, že jeho majitel směrem ke kleci vykřiknul: „Ticho!“

Otočila jsem se ke kleci, papouch se uraženě otočil na bidle, a naštvaně brblal:
„Ticho, furt ticho...“.
To nebylo obyčejné opakování. Ani papouškování slova.
To byla akce – reakce. Tón hlasu okřikujícího byl naštvaný, tón papouška vrcholně uražený a dotčený. Bylo citelně slyšet, jak už je otrávený z toho věčného okřikování, a jak je násilně omezována jeho svoboda projevu.

Tyto dvě zdánlivě zanedbatelné události ve mně umocnily nedočkavost mít toto kouzelné stvoření doma!
„Tuž jak se tak divam, byste si teho ptaka mohla vziť aji dřive, už trochu zobe, a stači mu dať trochu kašičky večer, to vam ide, a za chvilu bude žrat už sam.“

Nakrmila jsem sama kašičkou?
Nakrmila!
Zobe už sám?
Zobe!
Jsem nedočkavá jak důchodce při slevách v marketech?
Jsem!

Hned na příští týden jsem zorganizovala převoz, vyrobila převážecí zařízení, a během týdne vůbec učinila tolik neuvěřitelných úkonů, že legendární stachanovci by zalezli hrůzou pod zem, ale až k zemskému jádru.

Pro zajištění všech potřeb ( ale i nepotřeb, jak jsem následně zjistila) pro nový přírůstek v domě jsem si vzala dovolenou, a začalo období budování knížetství senegalského, studování a hlavně NAKUPOVÁNÍ.
Nyní odpovědně prohlašuji, že jsem přechodně zešílela. Doufám tedy, že jen přechodně. Obchodní řetězce se teletily štěstím, když jsem vnikla do jejich útrob, hlavně Baumaxy, Bauhausy, PET shopy, Hornbachy – během týdne se jim zvedla tržba natolik, že měli až do konce roku splněno.
Když připočtu čilý ruch mezi mou adresou a adresou internetových shopů už chápu, proč ve sdělovacích prostředcích hlásali, jak lid český konečně přišel na kouzlo tohoto nakupování, a jak se meziročně zvedla tržba.

Samotná cena papouška v porovnání s celkovými náklady na jeho ubytování a pobývání u mně se stávala menší, a ještě menší, až se stala nejmenší, a to úplně.
Klidně jsem si mohla koupit Aru .... zkonstatovala jsem při průzkumu mého zůstatku na bankovním kontě.

Před širší rodinou jsem zcela pochopitelně tajila, co všechno páchám, a páchat budu, jen jsem oznámila, že papoušek bude stát cca 6000.
Matka dostala nervový záchvat, a jen sípala – „sused prodava papoušky za padesat korun, co tě to děvucho napadlo, tak se nechat napalit...!“
Sestra temně prohlásila, „.. v rodině nikdy žádná podobná úchylka nebyla, to máš z přepracování“.
Mnou porozený synátor, který prchl ze sféry mého vlivu asi před pěti lety do bezpečné vzdálenosti 500 km od domova zvesela zvolal: „Korun, euro, nebo dolarů?“, a nepochopitelně se pak smál několik dalších drahých mobilových minut. Pták se tím opět prodražil.

Moje nejbližší kamarádka, celkový nepřítel jakéhokoliv zvířectva a manželka lékaře, mně podstrčila telefonní číslo na nejlepšího psychiatra v okolí.

Ale já jsem věděla své.
U mně doma nikdy nikdo netrpěl, vždycky jsem trpící byla já. Tuto tradici zachovám!

Príbeh prebraný z pôvodných stránok od autorky dajar publikované dňa 26.11.2008, 11:18
Nie som bezcitná, dokážem predstierať.

BBcode:
Hide post links
Show post links

Užívateľov profilový obrázok
coala
Príspevky: 5296
Člen od: Po 29. Júl 2002, 12:53

Příprava na příchod senegalce

Príspevokod užívateľa coala » Ut 13. Dec 2016, 18:28

Část VI.
Příprava na příchod senegalce

V největším finiši na přípravu příchodu hlavního člena mé minirodiny nastaly tyto zapeklité a hlavní problémy:
jméno
koupě vhodné klece
pořízení ptačího stromu
výroba adekvátních hraček
pořízení startovacího krmiva
vyhledání veterináře odborníka, vše na prvém místě důležitosti. Všechny tyto otázky vyplynuly ze čtení příspěvků v parrotclubu jako zásadní, důležité a hlavně – v průběhu několika dní téměř neřešitelné.

Je pravda, že teoreticky jsem se těmito problémy zabývala již delší dobu. Jeden by ale nevěřil, jak je relativní pojem „čas“, když už jde opravdu do tuhého.

Další podotázky se vynořovaly při řešení otázek hlavních, a to geometrickou řadou.
Nikdo z normálních lidí by mé vnitřní rozpolcení nepochopil, protože pořízení ptáčka do domácnosti všichni řešili jednoduše a splavně:

nákupem ptáka „od souseda“ za 50 Kč,
nákupem klece ve Zverimexu v hodnotě do 1000 Kč,
nákupem jednoho kila „nějakého“ zrní pro ptáky.
A šmytec, vystaráno, víc žádnému ptákovi není třeba.

Jméno se tradičně opakovalo po tom minulém (který buď uletěl, nebo uhynul, umrzl, utopil se ve vaně s namočeným prádlem, pojedl jedovaté pokojové rostliny, proběhl se na rozpáleném roštu, spadl do vařící polívky, sežrala ho kočka, potrhal pes, zamotal se do jakékoliv šňůry, překousáním kabelu pod proudem ho trefil šlak, nebo ho trefil šlak z nedefinovatelných důvodů, nebo – jednoho dne prostě upadl, nikdo neví proč, a vydechl naposled. Jeden také spadl za skříň, kde ho také trefil šlak. Jen v jednom případě, který mně byl popsán, zemřel stářím, a to ve věku úctyhodných 10ti let). MÍ papoušci zemřeli stářím všichni, jen ten poslední byl předán do voliéry k dalšímu chovu, tedy – bylo mu poskytnuto sexuální potěšení, které mně už je několik let odepíráno. Přeji mu to.

Už při zjišťování těchto různých „okolností“ mně běhal mráz po zádech a začala jsem pochybovat o své schopnosti vůbec ptáčka jarabáčka senegalského uchovat při životě déle než do prvního výletu mimo klec. Mnou odchované andulky, koreláčci a jeden kouřák byli v mých vzpomínkách opeření vzácní tvorové, kteří vlastně nepotřebovali nic. Můj nový senegalec potřeboval všechno.
Celou záležitost jsem tedy vzala jsem to do svých rukou svědomitě, a odpovědně!
Klec.
Tu, co jsem měla doma po kouřákovi, a byla hezká, do interiéru zapadající, a podle mého názoru a názoru široké laické veřejnosti dostatečně veliká, se při konfrontaci na parrotclubu smrskla do velikosti zápalkové krabičky, kde by pták trpěl, nemohl se proletět, trhal by si peří, a vyl.
Vycího a oškubaného ptáka jsem nechtěla.
Předchozí papoušek kouřový Kuba byl svého času v kleci jen při spánku a při jídle,zbytek času trávil na svém stromě, občas se snažil proletět po mém bytě, a jak jsem se už zmínila, k rozletu australana mu pár metrů vždy chybělo. Teď´se prohání ve voliéře, a asi občas s hrůzou vzpomene na čtyřmetrový pokoj, kde zatáčení bylo hlavním smyslem jeho letu. Na radu jsem tedy tuto stávající a krásnou klec odsunula jako „venkovní“, na balkon. A začala pátrat po kleci vhodné pro senegalce na furtovní pobyt.
Po několika dnech i nocích studování, dotazů a hledání jsem nabyla dojmu, že nejlépe je zakoupit klec pro mne, a zbytek bytu přizpůsobit potřebám papouška.
Svírala jsem křečovitě v ruce svůj poslední výpis z účtu, počítala, kdy vlastně budou mimořádné odměny, budou-li nějaké, a přemýšlela, jak dlouho vydrží dospělý a zralý jedinec lidské rasy na krmné dávce 2 krajíce chleba s margarinem denně. V případě víkendu a o zvláštních příležitostech + čaj.
Samozřejmě, jako vždy, když já vlezu do jakéhokoliv obchodu, nebo se koukám na jakékoliv stránky, které nabízejí cokoliv, se mně líbilo TO NEJDRAŽŠÍ.
Po prvé jsem byla přesvědčena, že mne šálí zrak, chyba je v počítači, nebo mé pomatení smyslů nabývá dalšího rozměru.
Cena za klec, kterou jsem si vybrala, byla 56 000 Kč.
Byla nerezová, velká, a krásná.
A pravda, trošku drahá ...

Letmo mně hlavou proběhla slova mé celoživotně a bigotně šetrné mamince, že „sused by mi tu jeho staru klec prodal aji za stovku!“, a vnitřně si přikázala, že začnu pomalu normálnět, a ne šílet čím dál víc.
Nakonec jsem z přehršle nabídek, a hlavně na radu stejných šílenců, jako jsem začala být já, vybrala klec o rozměrech golfového hřiště. Hrubým odhadem. Ano, lítala jsem s metrem po obýváku, přemístila polovinu nábytku, a neustále třímala metr stolařský, krejčovský, nebo kancelářské pravítko.
Senegalec dosahuje velikosti až 24 cm.
Kouřák měl 22, ALE měl dlouhý ocas.
Proč bude mít senegalec rezidenci, a kouřák měl garsonku?
Protože v době pořízení papouška kouřového jsem byla bláhově nevědomá, a tím pádem zcela klidná.
Teď jsem byla vědomá, a neklidná.
Ve středu příštího týdne byl naplánován příjezd JEHO veličenstva, a byl čtvrtek.
Navázala jsem prvotní styk s internetovým obchodem pro papoušky, a jako první objednávka byla klec, různé ( nemnožko!) hračky, krmivo, nějaké doplňkové vitaminy (se kterými mám dodnes problémy), a celková cena se vyšplhala na 14.940 Kč. Plus poštovné a balné.
V poměru k 56.000 částka zanedbatelná, utěšovala jsem se.

Mezitím, než Česká pošta vyřídila mou touhu, vydala jsem se hledat vhodný strom, ze kterého bych uřízla vhodné větve, a vyrobila nový, vhodný strom.
Tento nápad ale skrýval právě ty geometrické podproblémky.
Pochopí jen ten, kdo je postižen stejnou diagnózou, jako já, vůbec si nedělám iluze, že by mne zbytek populace neviděl v duchu v pavilonu č. 19a, Opava, Psychiatrická léčebna.

K tomu, abych zvolila správnou dřevinu, je potřebuji od sebe rozeznat. Díky vánočním tradicím poznám smrk, jedli a borovici. Poznám také břízu, a ovocné stromy jen v případě, že na nich j sou patřičné plody.
Zakoupila jsem tedy nejdříve Atlas stromů pro základní školy, v ceně 220 Kč, a po jeho přečtení Stromy, keře a jiné dřeviny v hodnotě 650 Kč. Ani po prostudování této knihy jsem však moudřejší nebyla. Já nepotřebuji rozeznat stromy!, já potřebuji vědět, jestli TEN strom, který roste u baráku, je pro papouška jedlý! Ani jeden strom či keř, který se vyskytuje v mém okolí, a mám k němu přístup bez toho, že bych byla projednávána na přestupkové obecní komisi, však v knihách vyfocen ani zobrazen nebyl. To byla jedna z těžkých ran, které jsem v průběhu pronikání do potřeb jednoho kusu papouška obdržela.

Budu tedy vybírat pouze z druhů, které s knihou v ruce bezpečně identifikuji, rozhodla jsem se.
K uřezání větve potřebuji pilku.

Zakoupila jsem dvě. Jednu větší, a jednu tzv. příruční, skládací, se kterou budu chodit na procházky se sestřiným boxerem a číhat na vhodné, nejedovaté, výfukovými plyny nezasažené větve. S touhle skládací jsem si užila nejvíce legrace. Když jsem doputovala po hodině k vhodnému objektu, vybrala vyhovující větev, pilka nešla a nešla rozložit, držela složená jako panna drží své nohy u sebe. Povolila až doma. Tento pokus opakuji již téměř rok, a pilka stále trvá na svém, že v rozloženém stavu ve venkovním prostředí ( tedy vlastně nahatou) ji nikdo nespatří. Vůbec, vybavení mé domácnosti různým nářadím začalo být podezřelé. Jako kdybych měla na háčku nějakého domácího kutila, který hodlá v nejbližší době pojmout mne za manželku. Háčky jsem však už dávno přestala házet, ani jiné léčky či pasti jsem už nehodlala klást mužskému plemenu jen proto, abych měla komu prát, někomu vařit, o někoho se starat a poslouchat jeho každodenní politické, hospodářské, erotické, pracovní či jiné popisy JEHO problémů. Pro potěchu jsem zvolila jiný živočišný druh, a to jak vidno z mého psaní, tvora opeřeného. Sice taky ptáka, ale bez doprovodných problémů.

Abych mohla větve nadále upravit, potřebuji nůžky na větve, jedny malé, a druhé větší. Svěrák, abych mohla větve uchytit, a vrtačku, abych mohla vrtat dírky do různých částí a vyrobit různé nesmysly. Vrtačka by měla vydržet 30 let, do doby, než MŮJ papoušek umře samočinně stářím. Musela tedy být elektrická, kvalitní.
V obchodě mně také vnutili různé vrtáky, že prý bez nich nic nenavrtám. Zapomněli však na dodání dvé či vícero rukou, které by vrtačku uměly uchopit, a následně s ní manipulovat.
Potřebuji také rašpli, kladívko, kleště, různé spony, karabinky. K výrobě hraček dřevěné korálky, různé kostky, pravou kůži, špalíčky z měkkého i tvrdého dřeva, kožené provázky , špunty – tedy korkové zátky... provázky, provazy, konopné, kokosové, přírodní – a samozřejmě drahé.
Jak už bylo výše zmíněno, obchodní řetězce se řezaly smíchem.

Můj účet úpěl pod mým bičováním.

Príbeh prebraný z pôvodných stránok od autorky dajar publikované dňa 27.11.2008, 15:17
Nie som bezcitná, dokážem predstierať.

BBcode:
Hide post links
Show post links

Užívateľov profilový obrázok
coala
Príspevky: 5296
Člen od: Po 29. Júl 2002, 12:53

Příchod prince senegalského

Príspevokod užívateľa coala » Ut 13. Dec 2016, 18:31

Část VII.
Senegalský princ se stěhuje

V pondělí ráno jsem dostala avízo, že mně vezou klec.

Již několik týdnů jsem pobíhala doma s metrem, a s přivřenýma očima jsem si
představovala roh obýváku, JAK TO BUDE KRÁSNÉ!

Stěnu už jsem měla předtím obloženou kamenem, svého času jsem tam chtěla mít
zimní zahradu. Z téhož důvodu z garnýže čuměly do prostoru dvě světla -
podporující růst, zdraví a kvalitu mnou pěstovaných rostlin, připravena a v
provozu byla i pokojová fontána, a stolek, na kterém stála původní klec. Ale
ta byla dle sdělení odborných poradců malá.

Květiny jsem roztřídila dle klíče paroťáků na:

jedovaté,

strašně jedovaté

a nejjedovatější, a všechny jsem přemístila do pracovny. Kytku, kterou by
papoušek ignoroval, při náhodném požití by neskonal, a vypadala dobře i po
nájezdu kobylek ( = l ks senegalce), jsem při sebepečlivějším hledání v
knihách i jinde nenašla.

V úterý přivezli klec, ve středu odpoledne - nejpozději ve čtvrtek už měla
městská policie pohotovost, jelikož jsem rozhlásila převoz vzácného ptáka z
místa A do místa B.

Přivezli bednu. Bedna to byla veliká, ale já měla zafixováno - čím větší
klec, tím lepší.

Postavili ji před dům a prchli.

Chvilku jsem stála bezradně nad tím nadělením, ale pak jsem zaťala zuby,
vsugerovala si, že mně je pouhých 25 let, a posunováním vpřed, v bok, a
někdy i vzad jsem mrchu obrovskou přemístila do výtahu, a pak do obýváku.
Tlak jsem měla 100 na 200, srdeční tep skočil na hranici smrti, pot se ze
mne řinul. Zatím jen pot. Slzy, krev a jiné tekutiny následovaly.

Najednou se obývací pokoj před mýma vlastníma očima změnil v mrňavou
komůrku!

Pes má větší boudu, než já zbytek obytného prostoru!,lkala jsem v duchu.

Nadechla jsem se, vypustila všechen přebytečný vzduch z těla, vcucla panděro
a protáhla se kolem bedny do kuchyně pro nůžky, a odbalila ten několika
tisícový poklad.

To byla hrůza...

Vyvalilo se několik kusů tmavohnědých mříží. Šroubků. Matiček. Misek
zaklíněných do sebe tak, že jsem nebyla schopna je rozklínit - a začala jsem
sprostě nadávat.

Jo, v telefonu mne informovali, že nemají béžovou barvu, kterou jsem původně
chtěla, ale jen měděnou a zlatou - a mně se měděná zdála \"elegantnější\". A
že ta béžová stejně vypadá jak nemocniční klec pro psychoticky nemocné
jedince.

Teď jsem stála tváří v tvář kupě tmavého železa a chtělo se mně brečet.

Na \"slzy však bylo opravdu brzy\", ty měly přijít časem, tedy zhruba po šesti
hodinách.

Nářadí různého druhu jsem již doma měla, ale stále mně zůstaly jen moje, tj.
dvě levé ruce. A navíc absolutní technická debilita.

Všichni dotázaní tvrdili, že takovou klec složí i desetileté dítě, nebo
slepá babička.

Já měla pocit, že na kategorii desetiletá slepá a blbá babička zapomněli.

Po lopotném skládání té obrovské příšery, kdy mně buď tři šroubky nadbyly,
nebo dva chyběly, už to konečně vypadalo jako klec, ale pro psychoticky
nemocné jedince vícero kusů. Mně nevyjímaje.

Potřebovala jsem dostat klec na stolek, kdy cedíce krev, pot a slzy jsem
zjistila, že podstavný ručně vyrobený stolek je malý, jelikož jsem
nepočítala s takovou zradou, jakou jsou nožičky, které o 1 cm bránily k
vyndání roštu.

K vzteku to bylo!

Hezké to nebylo.

Velké to bylo, a nevlezlo se mně to tam.

Vzala jsem si neurol a šla jsem spát.

Ráno jsem si naopak vzala dovolenou.

Obcházela jsem nešťastně tu obrovskou sloní klec, a přemýšlela, jak ji
zamaskovat.

Ta minulá klec byla elegantní, hezká, příjemná, a je na balkoně.

Ta velká, největší, nehezká a divná trůnila do půli obýváku.

Začala jsem umísťovat různé větve, hračky, a po dvou hodinách se vydala opět
do Baumaxu.

Tam mne přivítali radostně, a hovořili ke mně jako ke stálé a ochoty hodné
zákaznici, kterou jsem ostatně již byla.

Nechala jsem za expresní přirážku vyrobit podstavný stolek nový, a - VELKÝ.

Koupila jsem něco umělých květin, které vypadaly \"jako živé\", ale skoro do
mrtva mne uvedla jejich cena.

Když už jsem byla tam, přikoupila jsem další lana a provazy, poučena
paroťáky jsem řádně odzkoušela, že jsou z přírodních materiálů, a u pokladny
zjistila, že můj kredit je v mínusu.

Zbytek dne jsem vyráběla strom, doaranžovávala klec, umisťovala balvany na
místa, kde může dle přírodních zákonů spadnout ptačí hovno - tedy pomocí
provázku a olovnice, kdy jsem si hrála na papoucha, který usedne, a vzápětí
vypustí výkal, tzv. exkrement.

Vzhledem k tomu, že balvany by v tomto případě zabraly zbytek volného místa
v obýváku, musela jsem řezat větve, jinak bych musela řezat knihovnu či
ušák.

Na klec jsem si za začala zvykat - ale když jsem následně do ní umístila
Ricarda, opět jsem lomila všemi horními končetinami, protože ten malý
prevít se v té kleci okamžitě po zavření dvířek jak vrata ztratil. Měl tam
mimo jiné i větve zelené, a vzhledem k jeho převládající zelené barvě jsem
ho opravdu drahnou chvíli hledala.

Tak malý pták, tak velká klec, co já zas vyslechnu od maminky za komentář?

Vše bylo jasné. Každá, ale každá návštěva se prvních pár měsíců ptala na dvě
věci:

"Jak moc ještě vyroste?" ( vzhledem k nepoměru jeho tělíčka a klece),

a "Bude mluvit?" (představa všech, že dobrý papoušek je mluvící papoušek).

Poučena lidským plemenem jsem odpovídala:

"Bude velký jak leghornka, což je slepice domácí, která snáší 210 ks vajec
ročně, a bude přednášet básničky a zpívat hymnu. Taky ho naučím jíst
příborem a možná i číst a psát".

Príbeh prebraný z pôvodných stránok od autorky dajar publikované dňa 09.12.2008, 15:12
Nie som bezcitná, dokážem predstierať.

BBcode:
Hide post links
Show post links


Návrat na "Blogy"

Kto je prítomný

Užívatelia prezerajúci toto fórum: Žiadny pripojení užívatelia a 2 neregistrovaní